7 krejcar

7 krejcar (sedmikrejcar) je stříbrná mince, jejíž hodnota byla v habsburské měně upravena z původních 6 na 7 krejcarů. V českých zemích se s ní setkáme spíše výjimečně, protože se dlouho razila mimo Prahu a pražská ražba je doložena jen v omezeném rozsahu.

Historie

7 krejcar má svůj původ v minci, která byla za Leopolda I. ražena jako stříbrný nominál v hodnotě 6 krejcarů. Uvádí se hmotnost 3,264 g, což odpovídá tomu, že šlo o drobnější stříbrnou minci určenou pro běžnější oběh. Zásadní zlom přinesla instrukce ze dne 19. září 1695, která upravila její hodnotu na 7 krejcarů, a to bez změny čísla nominálu na minci – tedy i nadále mohla nést vyznačení „6“, i když v účetní a oběhové praxi byla počítána jako sedmikrejcar.

Takové řešení bylo v tehdejší měnové praxi pragmatické. Změna tarifu umožnila rychle reagovat na měnové poměry bez nutnosti okamžitě měnit razidla a výtvarné provedení. Zároveň však zvyšovala nároky na informovanost trhu: kdo neznal aktuální tarif, mohl minci posuzovat podle čísla na líci, zatímco ve skutečnosti už měla jinou hodnotu. Právě tento rozpor mezi „nápisem“ a „platností“ dělá ze sedmikrejcaru zajímavý doklad měnové politiky, nikoli jen další položku v řadě nominálů.

V období Marie Terezie se stříbrný sedmikrejcar razil pouze v rakouských mincovnách; v pražské mincovně ražen nebyl. To je pro sběratele důležitá informace, protože u řady habsburských nominálů se automaticky předpokládá i „pražská stopa“, ale u 7 krejcaru tomu tak v této době není. Z českého pohledu jde tedy o nominál, který se do místního oběhu mohl dostávat spíše přes širší monarchii než jako domácí ražba.

V Praze se 7 krejcar objevil až výrazně později: poprvé a zároveň naposled za vlády Františka II. v jediném ročníku 1802. U této pražské ražby se uvádí hmotnost 4,68 g a jako mincmistr bývá zmiňován F. Stöhr. V praxi to znamená, že pražský sedmikrejcar je ročníkově velmi úzce vymezený a pro sběratele tím pádem přehledný, ale současně může být obtížnější na získání, protože nevzniká dlouhá řada ročníků, která by se dala „doplňovat“ postupně.

Jak sedmikrejcar poznat a na co si dát pozor

7 krejcar je sběratelsky přitažlivý hlavně díky své neobvyklé historii. U starších kusů souvisejících s úpravou tarifu roku 1695 je klíčové pochopit, že mince mohla být fakticky sedmikrejcarem, i když na ní zůstalo vyznačení 6 krejcarů. Při určování proto nestačí jen „přečíst číslo“, ale je potřeba sledovat panovníka, typ, období a zařazení do konkrétní emisní logiky.

U pražského ročníku 1802 je situace jednodušší: sběratel se opírá o ročník, styl a mincovní kontext. Protože jde o stříbrnou oběžnou minci, zachovalost výrazně ovlivňuje hodnotu – drobnější nominály bývají často více opotřebené, mají otlaky z oběhu a někdy i stopy po čištění. U 7 krejcaru se vyplatí hlídat ostrost opisů a detaily znaku či portrétu, protože právě ty rozhodují o atraktivitě kusu ve sbírce.

Celkově je sedmikrejcar dobrým příkladem toho, jak se v habsburské měně pracovalo s tarify a jak se nominály občas „rodily“ spíš úpravou hodnoty než zcela novou mincí. Pro sběratele krejcarového období je to proto nominál, který dodá sbírce nejen další číslo, ale i zajímavý příběh o tom, jak se měna v praxi přizpůsobovala realitě.