Al marco

Al marco je historický mincovní termín označující ražbu mincí podle přesně stanoveného počtu kusů z jedné hmotnostní marky kovu. Tento středověký systém určoval, kolik mincí konkrétního nominálu se muselo vyrazit z jedné kolínské marky (233,856 gramů) ryzího stříbra nebo zlata, čímž garantoval jednotnou váhu a hodnotu oběživa.

Historie

Systém ražby al marco vznikl ve 13. století v německých zemích jako reakce na chaos způsobený rozdílnými váhovými standardy jednotlivých měst a knížectví. Termín pochází z italského výrazu znamenajícího podle marky, což odkazuje na základní váhovou jednotku používanou ve středověké Evropě. Kolínská marka se postupně prosadila jako nejrozšířenější standard díky významu Kolína nad Rýnem jako obchodního centra.

První dokumentované použití principu al marco najdeme v augsburských mincovních řádech z roku 1259, kde bylo přesně stanoveno, že z jedné marky ryzího stříbra se musí vyrazit 240 feniků. Tento systém rychle převzala další říšská města včetně Norimberku, Frankfurtu a Hamburku. Ve 14. století se princip rozšířil do Čech za vlády Karla IV., který jej zavedl pro ražbu pražských grošů.

Významnou reformu představoval Kutnohorský dekret Václava II. z roku 1300, který stanovil, že z jedné marky stříbra o ryzosti 15 lotů se vyrazí 64 pražských grošů. Tento poměr zůstal základem českého mincovnictví po několik století. V Uhrách zavedl podobný systém Karel Robert z Anjou pro zlaté florény, přičemž z jedné marky zlata se razilo 72 kusů.

Během 15. a 16. století docházelo k postupné deterioraci obsahu drahého kovu v mincích, přestože formálně zůstával zachován počet kusů z marky. Mincovní páni snižovali ryzost nebo zlehčovali váhu, aby dosáhli vyššího zisku z ražebného. Tento jev vedl k častým mincovním reformám a vydávání nových mincovních řádů, které se snažily obnovit důvěru v oběživo.

Rozhodující význam získal systém al marco po zavedení tolarové měny v roce 1486 v Tyrolsku. Stanovení, že z jedné marky stříbra se vyrazí 8 tolarů, se stalo základem pro celou tolarovou soustavu. Jáchymovské tolary, ražené od roku 1520, následovaly princip 8 a 1/3 tolaru z marky, což odpovídalo váze přibližně 28 gramů čistého stříbra na minci.

V období třicetileté války došlo k masivnímu znehodnocování mincí známému jako kiperové období, kdy se formální dodržování systému al marco stalo fikcí. Z jedné marky se sice razil stanovený počet mincí, ale jejich obsah stříbra klesl na pouhou desetinu původní hodnoty. Tato krize vedla k opuštění tradičního systému a přechodu na konvenční měnu.

Poslední velká reforma využívající princip al marco byla vídeňská mincovní smlouva z roku 1857, která stanovila ražbu 45 zlatníků z jedné celní libry (500 gramů) ryzího stříbra. S přechodem na zlatý standard a později na desetinnou měnovou soustavu princip al marco definitivně zanikl koncem 19. století.

Základním principem systému al marco bylo zajištění konstantní vnitřní hodnoty mince prostřednictvím přesně definovaného obsahu drahého kovu. Z jedné hmotnostní marky se razil pevně stanovený počet mincí určitého nominálu, přičemž tento poměr určoval mincovní řád vydaný panovníkem nebo městskou radou. Například pokud řád stanovil 60 grošů z marky, každý groš musel vážit teoreticky 3,897 gramů hrubé váhy.

Praktická realizace vyžadovala přesné justování mincovních střížků před ražbou. Mincmistr musel zajistit, aby součet všech vyražených mincí odpovídal váze výchozí marky kovu s povolenou tolerancí (remedium) obvykle 2-4 grány. Kontrolu prováděli vardajni, kteří pravidelně vážili vzorky mincí a porovnávali je s oficiálními standardy.

Systém umožňoval snadný přepočet hodnot mezi různými nomály. Pokud se z jedné marky razilo 8 tolarů nebo 64 grošů, byl poměr automaticky 1:8. Tento princip usnadňoval obchodní transakce a účetnictví. Zároveň však komplikoval mezinárodní platby, protože různé země používaly odlišné marky a stupně ryzosti.

Technologicky ražba al marco vyžadovala pokročilé metalurgické znalosti pro dosažení požadované ryzosti slitiny a přesné váhy pro kontrolu hmotnosti. Používaly se speciální mincovní váhy s přesností na zlomky gránu. Střížky se upravovaly pilováním nebo stříháním až do dosažení správné váhy. Příliš lehké kusy se přetavovaly, příliš těžké se dodatečně upravovaly.

Zajímavosti

• Název marka pochází ze starého germánského slova znamenajícího znamení nebo značka - původně se jednalo o značku vyraženou na kovový prut potvrzující jeho váhu
• V různých oblastech existovaly odlišné marky - kromě kolínské také vídeňská (280,668 g), pražská (253,17 g) nebo krakovská (197,98 g)
• Mincmistři, kteří nedodrželi předepsaný počet mincí z marky, byli trestáni useknutím ruky nebo v těžších případech upálením
• Benátská republika razila své dukáty tak přesně al marco, že po 500 letech měly stále stejnou váhu a ryzost jako při prvním zavedení v roce 1284
• Termín marková báze se dodnes používá v numismatice pro určení původní hodnoty historických mincí