Albrecht I. Habsburský

Albrecht I. Habsburský (1255–1308) byl rakouský vévoda a římský král, který vládl v letech 1298–1308. Patřil k prvním Habsburkům, kteří dokázali spojit rodovou moc v Rakousku s nejvyšší říšskou hodností. Jeho vládu ukončila vražda u Windischu.

Historie

Albrecht I. Habsburský se narodil roku 1255 jako syn Rudolfa I. Habsburského, prvního habsburského římského krále. Rod tehdy rychle stoupal mezi nejmocnější dynastie Říše a klíčovým ziskem se pro Habsburky stalo Rakousko a Štýrsko, které Rudolf získal po porážce Přemysla Otakara II. roku 1278. Albrecht v těchto zemích vystupoval nejprve jako spoluvladař a posléze jako hlavní nositel habsburské moci. Jeho rané působení je spojováno s úsilím upevnit nové državy: prosazovat rodovou autoritu vůči místní šlechtě, zajistit příjmy a udržet kontrolu nad klíčovými městy a obchodními trasami.

Po Rudolfově smrti (1291) se Albrechtův vzestup neodehrál automaticky. Římský král byl volen kurfiřty, a ti často volili kandidáta, který se jim jevil jako méně nebezpečný pro jejich vlastní postavení. Korunu tehdy získal Adolf Nasavský, s nímž se Albrecht postupně dostal do otevřeného konfliktu. Vyvrcholením byla bitva u Göllheimu roku 1298, v níž byl Adolf poražen a padl. Albrecht byl poté zvolen římským králem a stal se hlavou Říše, zároveň však zůstával panovníkem, který opíral svou skutečnou sílu především o rodové země v Podunají.

Jeho královská vláda probíhala v prostředí, kde císařská autorita narážela na samostatnost knížat, měst a církevních území. Albrecht se snažil prosazovat pořádek v říšských záležitostech, opírat se o právo a soudní mechanismy a zároveň chránit habsburské zájmy. Důležitým motivem jeho politiky byla snaha předat rodové državy stabilně svým synům a zajistit Habsburkům pevné postavení i do budoucna. V tom se lišil od některých předchůdců, kteří více spolehli na osobní prestiž než na systematickou dynastickou práci.

Ve střední Evropě musel počítat i se soupeři, zejména s lucemburskými a přemyslovskými dědickými vazbami a s proměnlivými koalicemi uvnitř Říše. Zároveň se snažil rozšiřovat vliv v okolí habsburských zemí, což přirozeně vyvolávalo odpor těch, kteří se obávali posílení jedné dynastie. V pozdních letech vlády se v habsburském okruhu řešily i složité rodinné a majetkové spory. Právě jeden z nich se stal osudným: roku 1308 byl Albrecht zavražděn svým synovcem Janem Parricidou (Jan Švábský), který se cítil poškozen v dědických nárocích. Vražda poblíž řeky Rýna u Windischu měla silný symbolický dopad – ukázala, jak nebezpečné dokázaly být dynastické konflikty i uvnitř jedné vládnoucí rodiny.

Albrechtův význam spočívá v tom, že patří mezi zakladatelské postavy habsburské moci v Rakousku. I když jeho královská vláda netrvala dlouho, navazovala na Rudolfův průlom a posouvala Habsburky od „nové dynastie“ k trvalému hráči říšské politiky. V rakouských zemích se jeho éra stala jedním z pilířů kontinuity, na kterou mohli pozdější Habsburkové navazovat.

Mince a měnové souvislosti doby Albrechta I.

Albrecht I. Habsburský vládl v době, kdy v německých zemích převládaly drobné stříbrné mince a měnový oběh byl silně regionální. Praktický obchod a výběr poplatků stály na malých nominálech typu denárů a pfennigů, které se razily v řadě mincoven a jejichž podoba se lišila podle země, města i vydavatele. Habsburské podunajské državy patřily do prostoru, kde se peněžní oběh opíral o městská centra a o stabilní příjem z panovnických práv, mezi něž patřilo i mincovní privilegium.

Pro Albrechtovu dobu je typické, že mince současně plnily hospodářskou i politickou funkci. V drobném stříbře šlo především o to, aby byl oběh plynulý a aby panovník měl nástroj pro správu a příjmy. Zároveň však mince nesly znamení moci: opis, znak nebo symbol, který připomínal, kdo má právo ražbu vydávat. V prostředí Svaté říše římské měly takové znaky význam i pro prestiž, protože ukazovaly, že vydavatel je součástí legitimního řádu a že jeho mince má být přijímána v rámci regionálních trhů.

Jako římský král Albrecht vystupoval v nejvyšší panovnické roli, ale jeho skutečná „mincovní základna“ vycházela hlavně z rodových zemí. V praxi to znamenalo, že habsburské ražby z přelomu 13. a 14. století sběratelsky spojují dynastický vzestup s typickou středověkou drobnou mincí. Právě tato kombinace činí období Albrechta I. zajímavým: jde o ranou fázi habsburských dějin, kdy se budovala dlouhodobá mocenská infrastruktura, a mince patří k nejhmatatelnějším dokladům, jak se panovnická autorita promítala do každodenní ekonomiky.