Albrecht II. Habsburský

Albrecht II. Habsburský (1397–1439) byl rakouský vévoda známý jako Albrecht V., který se po smrti Zikmunda Lucemburského stal také českým a uherským králem a na krátký čas i římským králem. V českých zemích vládl jen necelé dva roky, v době doznívajících husitských konfliktů a složitého vyjednávání o podobě moci.

Historie

Albrecht II. Habsburský pocházel z dynastie Habsburků a vyrůstal ve středoevropském prostředí, kde se moc opírala o rodové državy, lenní vazby a prestiž spojenou s královskými tituly. Ještě jako nezletilý zdědil Rakousy a postupně se prosadil jako jeden z významných hráčů Svaté říše římské. Zlom v jeho kariéře představoval sňatek z roku 1421 s Alžbětou Lucemburskou, dcerou císaře a krále Zikmunda Lucemburského. Tím získal nejen prestižní spojenectví, ale také nárok, který se po Zikmundově smrti stal klíčovým pro nástupnictví v Uhrách a v českých zemích.

Ve 20. a 30. letech 15. století se Albrecht opíral o spolupráci se Zikmundem a vystupoval proti husitskému hnutí, jež zásadně proměnilo politické poměry v Koruně české. Už od roku 1423 byl zároveň markrabětem moravským, což mu dávalo pevnější oporu na území českých zemí i možnost přímo zasahovat do místní správy. Morava se v této době vyvíjela odlišně než Čechy: vedle válečných zásahů zde probíhaly i pokusy o stabilizaci hospodářského života a obnovu běžné správy, což se promítalo do každodenního fungování země.

Po Zikmundově úmrtí v prosinci 1437 se v Uhrách otevřela otázka nástupnictví a Albrecht byl zvolen uherským králem. V českých zemích byl jeho nástup komplikovanější, protože část politických elit hledala alternativy a uplatňovaly se různé nároky i představy o dalším směřování království. Přesto se Albrechtovi s podporou katolicky orientované šlechty podařilo prosadit a v roce 1438 byl v Praze korunován českým králem. Zároveň byl téhož roku zvolen i římským králem, takže v krátkém čase soustředil několik vrcholných titulů, které však kvůli délce jeho vlády nestačil proměnit ve stabilní mocenský systém.

Závěr jeho života byl spojen s obranou Uherska proti osmanskému tlaku. Vojenské tažení se mu stalo osudným: během výpravy onemocněl a v roce 1439 zemřel v Uhersku. Důležitým dynastickým momentem bylo narození jeho syna Ladislava Pohrobka až po otcově smrti, což znovu otevřelo otázku regentské vlády a sporů o legitimitu. V českých zemích se tak vláda Albrechta II. jeví spíše jako krátká epizoda mezi lucemburským dědictvím a dlouhým obdobím, kdy se střetávaly domácí politické síly s ambicemi okolních dynastií.

Mincovnictví a dobový obraz panovníka

V době Albrechtovy vlády se ve střední Evropě prolínaly dvě potřeby: symbolická reprezentace panovníka a praktické zajištění oběživa pro trhy, města i vojsko. Na Moravě je s Albrechtem spojována ražba drobných stříbrných nominálů v Brně, zejména peněz s tzv. čtyřrázem (způsobem úderu, který na minci zanechává charakteristický „křížový“ dojem). Tyto drobné mince patřily k běžnému oběhu a odrážejí snahu udržet každodenní platební styk i v neklidných časech husitské epochy.

U českého mincovnictví za Albrechta II. se v literatuře objevují i úvahy o krátkodobé aktivitě některých mincoven v Čechách, zejména v souvislosti s tradičním stříbrným centrem v Kutné Hoře. Jistota však není samozřejmá: část přisuzovaných ražeb může souviset s širším okruhem drobných mincí pozdního husitského období, jejichž přesná atribuce naráží na proměnlivou kvalitu ražby, opotřebení i nejednoznačné znaky. Podobně se někdy zmiňuje i možnost drobných, dosud hůře určených ražeb v prostředí velmožských panství na jihu Čech, kde se historicky objevují doklady mincovních ambicí. U těchto okrajových tvrzení je namístě opatrnost: bez jasné typologie a shody mezi odbornými pracemi nelze jednotlivé kusy bezpečně spojovat přímo s Albrechtovou krátkou českou vládou.

Celkově tak Albrechtovo mincovnictví připomíná hlavně realitu doby: vedle velkých politických titulů stojí praktická stránka vlády, tedy správa zemí a zajištění oběhu drobných mincí. Právě na drobných nominálech bývá nejlépe vidět, jak citlivě ekonomika reagovala na války, změny moci i regionální odlišnosti mezi Čechami, Moravou a sousedními zeměmi.