Alokované zlato

Alokované zlato je forma držby investičního zlata, kdy je kov veden na jméno konkrétního vlastníka jako konkrétně určené slitky nebo mince uložené u depozitáře. Vlastník má zpravidla přiřazená identifikační čísla slitků a zlato je oddělené od majetku správce, což zvyšuje právní jistotu oproti „papírové“ evidenci.

Historie

Alokované zlato navazuje na dlouhou tradici ukládání drahých kovů u důvěryhodných institucí. Už ve středověku se bohatší obchodníci a městské pokladny snažili chránit zlato a stříbro uložením v bezpečných prostorách – v mincovnách, městských trezorech nebo u bankéřů. V době, kdy cestování neslo vysoké riziko a kdy bylo obtížné prosazovat právo na dálku, mělo fyzické uložení kovu u uznávaného depozitáře zásadní význam: šlo o ochranu před krádeží i o možnost rychle prokázat vlastnictví.

S rozvojem bankovnictví v raném novověku se postupně oddělily dvě věci: skutečný kov v trezoru a nároky na něj vyjádřené zápisem či potvrzením. Banky a obchodní domy začaly vydávat potvrzení o uloženém kovu, která mohla obíhat podobně jako peníze. Tady se zrodilo napětí, které je důležité i pro moderní pojetí alokace: pokud je v trezoru konkrétní slitek „na jméno“, je situace jiná než tehdy, když máte jen obecný nárok na určité množství zlata bez přiřazení konkrétních kusů. V krizích totiž rozhoduje, zda je možné ukázat na „svůj“ kov, nebo zda se nárok dělí mezi více osob.

Ve 20. století se zlato stále více přesouvalo do role investičního a rezervního aktiva. Po rozpadu tradičních vazeb na zlatý standard zůstalo zlato symbolem dlouhodobé hodnoty, ale způsob držby se diverzifikoval: vedle fyzických slitků v domácím sejfu vznikly i profesionální úschovy, burzovní produkty a různé formy „zlatých účtů“. Právě v tomto prostředí získal pojem alokované zlato svůj moderní význam: jako odpověď na otázku, jak držet fyzické zlato bezpečně, a přitom mít co nejsilnější vlastnické postavení vůči depozitáři.

S růstem globálního trhu se zlatem se standardizovaly i slitky, jejich značení a evidence. U větších slitků se běžně pracuje s unikátními čísly, puncovními značkami, údajem o ryzosti a hmotnosti. Díky tomu lze alokaci provést prakticky: investorovi jsou přiřazeny konkrétní kusy a depozitář vede evidenci tak, aby bylo zřejmé, které slitky patří komu. V období finančních otřesů se téma alokace často dostává do popředí, protože investoři řeší nejen cenu zlata, ale i to, jaká rizika nesou vůči správci, bance nebo obchodníkovi.

Jak alokované zlato funguje a na co si dát pozor

Alokované zlato znamená, že vlastníte konkrétně určený kov. V praxi to obvykle vypadá tak, že máte smlouvu o úschově a v evidenci jsou uvedeny parametry vašich slitků (například hmotnost, ryzost a identifikační čísla). Zlato bývá uloženo v trezorech depozitáře a mělo by být oddělené od majetku správce i od zlata ostatních klientů. To je hlavní rozdíl oproti nealokované držbě, kde klient často drží jen obecný nárok na „určité množství“ bez přiřazení konkrétních kusů.

Výhodou alokace je vyšší právní jistota a přehlednost: pokud je vše vedeno správně, mělo by být jasné, které konkrétní slitky jsou vaše, a depozitář by je neměl používat pro jiné účely. Nevýhodou mohou být vyšší poplatky za úschovu a manipulaci, protože depozitář musí vést detailní evidenci a reálně držet fyzický kov pro každého klienta. U menších částek se alokace někdy řeší tak, že se klientovi přiřadí menší slitky nebo investiční mince, případně podíl na větším balíku slitků s přesnou specifikací.

Při výběru služby je důležité sledovat několik věcí: kdo je depozitář, jak je popsáno vlastnictví ve smlouvě, zda je zlato pojištěné, jak často a jakou formou probíhá audit a zda je možné kdykoli požádat o fyzické vydání kovu. Pozornost si zaslouží i to, kde je zlato uloženo a podle jakého práva se případný spor řeší. U investičního zlata totiž nejde jen o cenu na trhu, ale i o to, jak snadno a bezpečně se investor domůže svého kovu v situaci, kdy by se správce dostal do problémů.