Appeasement

Appeasement byl způsob zahraniční politiky uplatňovaný zejména Velkou Británií a Francií ve třicátých letech 20. století vůči nacistickému Německu a fašistické Itálii. Spočíval v ústupcích a kompromisech s cílem zachovat mír a vyhnout se válečnému konfliktu. Vyvrcholil mnichovskou dohodou z roku 1938 a zkrachoval po německé okupaci zbytku Československa.

Historie

Kořeny politiky appeasementu sahají do traumatické zkušenosti první světové války, která připravila o život miliony Britů a Francouzů. Veřejné mínění v obou zemích bylo hluboce pacifistické a odhodláno zabránit opakování krveprolití za každou cenu. Versailleská smlouva byla zpětně vnímána jako příliš tvrdá a nespravedlivá, což vytvářelo morální pochybnosti o oprávněnosti bránit její ustanovení silou.

Hospodářská krize třicátých let oslabila západní demokracie a odvrátila pozornost od zahraniční politiky k domácím problémům. Británie procházela obdobím škrtů a nezaměstnanosti, Francie politickou nestabilitou. Zbrojení bylo nákladné a nepopulární. Společnost národů, která měla garantovat kolektivní bezpečnost, se ukázala jako bezzubá instituce neschopná zastavit agresi, jak dokázalo japonské obsazení Mandžuska a italský útok na Etiopii.

Nástup Adolfa Hitlera k moci roku 1933 zpočátku nevyvolal zásadní změnu západní politiky. Mnozí britští a francouzští politici věřili, že německé požadavky na revizi versailleského systému jsou oprávněné a že jejich splnění uspokojí Německo a zajistí stabilitu. Hitler dovedně využíval rétoriky míru a sebeurčení národů, zatímco tajně budoval vojenskou sílu. Remilitarizace Porýní roku 1936 proběhla bez odporu.

Hlavním architektem britské politiky appeasementu se stal Neville Chamberlain, který roku 1937 nastoupil do úřadu ministerského předsedy. Chamberlain nebyl naivní pacifista, ale pragmatický politik přesvědčený, že osobním jednáním s diktátory lze dosáhnout trvalého urovnání sporů. Věřil, že Hitler je racionální státník s omezenými cíli a že splnění jeho požadavků ohledně německých menšin v zahraničí odstraní příčiny napětí.

Anšlus Rakouska v březnu 1938 proběhl opět bez vojenského odporu západních mocností. Pozornost se soustředila na Československo, kde Hitler požadoval připojení Sudet obývaných německou menšinou. Československá vláda odmítala kapitulovat a spoléhala na spojenecké závazky Francie. Chamberlain se třikrát osobně sešel s Hitlerem a nakonec v Mnichově souhlasil s odstoupením pohraničních oblastí. Válka byla odvrácena za cenu obětování spojence.

Chamberlain se vrátil do Londýna mávaje dohodou a prohlašuje, že přináší mír pro naši dobu. Euforie však netrvala dlouho. V březnu 1939 Hitler obsadil zbytek Československa a vytvořil Protektorát Čechy a Morava, čímž definitivně prokázal, že jeho cíle dalece přesahují sjednocení Němců. Británie a Francie konečně pochopily, že appeasement selhal, a vyhlásily záruky Polsku. Po německém útoku na Polsko 1. září 1939 vypověděly Německu válku.

Politika appeasementu je od té doby synonymem zhoubných ústupků vůči agresorům. Winston Churchill, který proti ní od počátku vystupoval, shrnul její podstatu slovy: Měli na vybranou mezi hanbou a válkou. Zvolili hanbu a budou mít válku. Historici diskutují o tom, zda byla alternativa realistická, zda byly západní mocnosti připraveny na válku a zda by dřívější odpor zabránil konfliktu nebo jej pouze uspíšil.

Příčiny a hodnocení

Politika appeasementu nevznikla z hlouposti nebo zbabělosti, jak ji často vykresluje zjednodušující kritika. Británie i Francie čelily reálným omezením. Jejich armády nebyly připraveny na válku s Německem, zbrojní programy teprve nabíhaly. Britské impérium bylo roztaženo po celém světě a hrozba japonské expanze v Asii vázala zdroje. Dominiony jako Kanada, Austrálie a Jihoafrická unie dávaly najevo neochotu bojovat za střední Evropu.

Chamberlain a jeho stoupenci se mýlili v odhadu Hitlerových záměrů. Věřili, že diktátor sleduje omezené, byť nelegitimní cíle a že nasycení jeho požadavků povede k uklidnění. Nerozuměli ideologické povaze nacismu a jeho nevyhnutelnému směřování k válce. Zpravodajské služby selhávaly v odhadech německé vojenské síly, kterou často přeceňovaly, což posilovalo obavy z konfliktu.

Obhájci appeasementu argumentují, že politika ústupků získala čas pro zbrojení. Británie v letech 1938 až 1939 výrazně posílila letectvo, jehož stíhačky Spitfire a Hurricane rozhodly bitvu o Británii roku 1940. Bez této odkladu by německá převaha ve vzduchu byla ještě výraznější. Kritici namítají, že Německo využilo stejnou dobu k ještě většímu posílení a že ztráta československého zbrojního průmyslu a opevnění strategickou rovnováhu poškodila.

Dědictví appeasementu ovlivnilo zahraniční politiku po desetiletí. Mnichovská analogie se stala varováním před ústupky agresorům a byla používána k ospravedlnění intervencí od Suezské krize přes Vietnam až po válku v Iráku. Tato analogie byla někdy přiléhavá, jindy zavádějící, ale vždy připomínala, jakou cenu může mít snaha vyhnout se konfliktu za každou cenu.

Zajímavosti

• Slovo appeasement mělo původně neutrální význam uklidnění nebo usmíření, teprve po Mnichově získalo pejorativní nádech.
• Chamberlain nebyl jediným zastáncem ústupků, politiku appeasementu podporovala většina britského kabinetu i veřejnosti.
• Churchill varoval před ústupky již od roku 1933, ale byl považován za válečného štváče a jeho hlas zůstával osamocený.
• Francouzský ministerský předseda Édouard Daladier očekával při návratu z Mnichova odpor veřejnosti a byl překvapen jásajícími davy.