Aragonské království

Aragonské království byl středověký španělský stát existující v letech 1035-1516, který vznikl z hrabství Aragón a rozšířil se na rozsáhlou mediteránní říši zahrnující východní Španělsko, Baleáry, Sardínii, Sicílii a jižní Itálii. Aragonské království je v numismatice proslulé svými zlatými florény, stříbrnými reales a charakteristickými mincemi s aragonským znakem a královskými portréty.

Historie

Aragonské království vzniklo roku 1035, kdy navarrský král Sancho Veliký rozdělil svou říši mezi syny a Ramiro I. získal malé horské hrabství Aragón. Ramiro se prohlásil králem a založil aragonskou dynastii, která postupně rozšiřovala své panství na jih na úkor muslimských taif. Počáteční teritorium kolem řeky Aragón bylo malé, ale strategicky důležité jako předmostí reconquisty proti muslimskému al-Andalusu.

Zásadní rozšíření přišlo za vlády Alfonse I. Bojovníka (1104-1134), který dobyl Saragossu a převedl centrum království z hor do úrodné údolí Ebra. Alfonso vedl úspěšné reconquistové tažení a získal území až k řece Tajo. Jeho bezdětnost však vedla k dočasné unii s Navarrou, kterou rozvinul následník Ramiro II. Mnich, který kvůli záchraně dynastie opustil klášter a oženil se.

Nová éra začala roku 1137 sňatkem Petronily Aragonské s Ramónem Berenguelem IV. barcelonským, čímž vznikla unie Aragónu s Katalánskem. Jejich syn Alfonso II. se stal prvním králem spojeného Aragónsko-katalánského království, které kombinovalo aragonské pozemkové panství s katalánským obchodním duchem a mediteránními ambicemi. Tato unie byla základem budoucí aragonské nadvlády ve Středomoří.

Expanze do Středomoří začala za Petra III. (1276-1285), který získal Sicílii sňatkem s dědičkou štaufského království. Aragonci postupně ovládli Baleáry, Sardínii a jižní Itálii, čímž vytvořili rozsáhlou námořní říši. Barcelona se stala jedním z nejvýznamnějších středomořských přístavů a aragonský obchod dosahoval až do východního Středomoří a severní Afriky.

Ve 14. století dosáhla aragonská moc vrcholu za vlády Petra IV. Ceremoniálního (1336-1387), který sjednotil všechny aragonské země pod přísnou centrální správou. Vybudoval efektivní byrokratický aparát, kodifikoval právo a prosadil královskou autoritu proti místní šlechtě. Jeho dvůr v Barceloně soupeřil s nejskvělejšími dvorami Evropy a aragonská kultura zažívala zlatý věk.

15. století přineslo dynastické problémy a občanské války mezi různými aragonskými větvemi. Kompromis z Caspe roku 1412 dosadil na trůn kastilskou dynastii Trastámara, která sice zachovala aragonské instituce, ale orientovala království více na španělské záležitosti. Ferdinand II. Katolický se oženil s Isabellou Kastilskou, čímž položil základy sjednocení Španělska.

Konec aragonské nezávislosti nastal roku 1516, kdy nastoupil Karel I. (později císař Karel V.) a definitivně spojil aragonskou a kastilskou korunu. Aragónské království si formálně zachovalo vlastní instituce, práva a mincovnictví až do války o španělské dědictví začátkem 18. století, kdy Filip V. zrušil aragonskou autonomii a sjednotil španělskou monarchii.

Aragonské královské mincovnictví

Aragonské mincovnictví začalo jednoduchým napodobováním francouzských a navarrských vzorů, ale rychle vyvinulo charakteristické aragonské rysy. Ramiro I. a jeho nástupci razili stříbrné denáry s křesťanskými motivy a nápisy v latině. Na mincích se objevovala jména králů, kříže a postupně i aragonské heraldické symboly, které odlišovaly aragonské ražby od sousedních království.

Po unii s Katalánskem se mincovnictví výrazně rozvinulo díky katalánským obchodním tradicím a kontaktům. Razily se kvalitní stříbrné barcelonské dineros a později velké mince podle vzoru italských grossi. Alfonso III. zavedl aragonské floreny podle florentského vzoru, které se staly základem zlatého mincovnictví a byly přijímány po celém Středomoří.

Ve 14. a 15. století dosáhlo aragonské mincovnictví vrcholu kvality i rozmanitosti. Razily se zlaté floreny, dukáty a principáty s detailními královskými portréty a heraldickými motivy. Stříbrné reales a croats měly vysoký obsah čistého kovu a uznávání po celé jižní Evropě. Mincovny v Barceloně, Saragosse, Valencii a dalších městech produkovaly mince přizpůsobené místním potřebám.

Aragonské mince se vyznačovaly kombinací kastilských a katalánských vlivů s charakteristickými motivy aragonských pruhů, katalánských křížů a královských portrétů. Po sjednocení se Španělskem se aragonské mincovnictví postupně sjednotilo s kastilským systémem, ale regionální mincovny si zachovaly část své svébytnosti až do bourbonských reforem 18. století.

Zajímavosti

• Katalánská almugaverní byly elitní aragonské žoldnéřské jednotky, které dobýjaly území až v Řecku a Malé Asii pro aragonskou korunu.
• Valenciánský Cid Rodrigo Díaz de Vivar zakončil svou kariéru jako aragonský vazal a jeho hrob se stal poutním místem reconquisty.
• Borgiové pocházeli původně z aragonského Borja a jejich vzestup k papežské moci posílil aragonský vliv v renesanční Itálii.
• Aragonská koruna měla jeden z nejrozvinutějších parlamentních systémů středověké Evropy s Cortesy omezujícími královskou moc.
• Valencijská huerta vybudovaná za aragonské vlády patřila k nejproduktivnějším zemědělským oblastem Evropy díky maurskému zavlažovacímu systému.