Ruční ražba

Ruční ražba je nejstarší metoda výroby mincí používající kladivo a razidla. Ruční ražba kladivem byla po dlouhou dobu hlavní technikou evropského mincovnictví. Nebyla jedinou metodou výroby: mince se také odlévaly, například římské aes grave a čínské peníze. Pro numismatiku je ruční ražba fundamentální jako původní řemeslo, kterým vznikla velká část antických a středověkých mincí a dodnes se používá pro medaile a repliky.

Historie a technika ruční ražby

Ruční ražba vznikla v Lýdii kolem 650 př. n. l. s prvními elektrovými mincemi. Základní princip - spodní razidlo (stock, tas) pevně ukotvené, vrchní razidlo (trussel, eisen) držené v ruce, střížek mezi nimi, úder kladivem. Technika zůstala neměnná 2300 let. Řečtí, římští, středověčtí mincíři používali identickou metodu.

Proces vyžadoval zkušenost a sílu. Pregéř držel vrchní razidlo, pomocník udeřil kladivem. Průměrný rytmus 30 mincí/minutu. Razidla vydržela 10-30 tisíc úderů. Každá mince unikát - mírně odlišný otisk. Dvojráz, přeražby, excentrické ražby typické pro ruční techniku. Kvalita závisela na zručnosti pregéře.

Postupný ústup od 16. století s nástupem lisů. Poslední evropské mincovny opustily ruční ražbu v 18. století. Dnes přežívá pro: pamětní medaile, repliky historických mincí, umělecké ražby, demonstrace v muzeích. Japonsko zachovává tradici pro některé pamětní mince. Ruční ražba zůstává základem pochopení historické numismatiky.

Technické aspekty

Nástroje ruční ražby: spodní razidlo zaražené v špalku; vrchní razidlo s rukojetí; kladivo 1-5 kg; kleště na držení střížku; kovadlina pro vyrovnání. Materiál razidel - kalená ocel, bronz pro měkké kovy. Životnost razidla závisela na kovu mince a síle úderu.

Charakteristiky ručně ražených mincí: nepravidelný tvar okraje; různá síla otisku; častý dvojráz; excentrické motivy; praskliny od příliš silných úderů; jedinečnost každého kusu. Výhody: nízké náklady; flexibilita; možnost ražby kdekoli. Nevýhody: pomalost; nejednotnost; fyzická náročnost; omezený reliéf.