Baroko

Baroko byl umělecký sloh a kulturní epocha sedmnáctého a první poloviny osmnáctého století, charakterizovaná dramatičností, pohybem, kontrastem a emocionalitou, která vznikla jako reakce katolické církve na reformaci. Barokní umění ovlivnilo všechny oblasti včetně mincovnictví, kde se projevilo bohatou ikonografií, vysokým reliéfem a alegorickými výjevy na reprezentativních tolarech a medailích.

Historie

Baroko vzniklo v Římě kolem roku 1600 jako umělecký program katolické protireformace. Tridentský koncil vyzval k umění, které bude oslovovat city věřících a posilovat katolickou víru. První barokní díla vytvořili Caravaggio v malířství, Bernini v sochařství a Borromini v architektuře. Z Říma se baroko šířilo do katolických zemí - Španělska, Francie, jižního Německa, Čech a Polska. Každá země vytvořila specifickou variantu - španělské baroko bylo mystické, francouzské dvorské, německé bohatě zdobené. Protestantské země zpočátku baroko odmítaly, ale postupně přejaly jeho formy v umírněnější podobě.

Baroko bylo uměním absolutismu a rekatolizace. Panovníci jako Ludvík XIV., Leopold I. nebo August Silný využívali barokní umění k oslavě své moci. Vznikaly honosné paláce jako Versailles nebo Schönbrunn, které měly ohromit a demonstrovat božský původ panovnické moci. Církev stavěla monumentální chrámy jako Il Gesù v Římě nebo svatý Mikuláš v Praze, které měly věřící vtáhnout do mystického prožitku. Barokní divadlo s iluzivními kulisami a operou vytvářelo syntézu umění. Barokní literatura kultivovala složité metafory a alegorie.

V českých zemích baroko nahradilo renesanci po bitvě na Bílé hoře jako nástroj rekatolizace. Albrecht z Valdštejna, Lobkovicové a Černínové stavěli honosné paláce a kostely. Působili zde významní architekti jako Carlo Lurago, Giovanni Santini či Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Barokní sochařství reprezentovali Matthias Braun a Ferdinand Brokoff. České baroko vytvořilo specifickou syntézu italských vlivů s domácí tradicí. Pozdní baroko přešlo v rokoko s důrazem na dekorativnost a lehkost. Osvícenství a klasicismus v druhé polovině osmnáctého století ukončily barokní epochu, ale barokní památky dodnes formují tvář střední Evropy.

Baroko v mincovnictví

Barokní epocha přinesla vrchol umělecké medaile a reprezentativní mince. Barokní tolary se vyznačovaly vysokým reliéfem, detailním portrétem panovníka a složitými alegorickými výjevy na reversu. Saský kurfiřt August Silný razil tolary s mytologickými scénami, Leopold I. vydával ražby oslavující vítězství nad Turky. Papežské scudi zobrazovaly monumentální římské chrámy. Technicky barokní mincovnictví využívalo zdokonalené razicí stroje umožňující hlubší reliéf a přesnější detail.

Barokní medailérství dosáhlo mimořádné úrovně. Dvorní medailéři jako Giovanni Battista Guglielmada, Georg Hautsch či Johann Linck vytvářeli komplexní ikonografické programy. Medaile dokumentovaly korunovace, vojenská vítězství, stavby, svatby a úmrtí. Vznikaly série jako Histoire métallique Ludvíka XIV. obsahující stovky medailí. Barokní medaile používaly antickou mytologii a křesťanskou symboliku v složitých alegoriích. Technicky se prosazovala vyšší plastičnost, použití více plánů a iluzivní perspektiva. Sbírání barokních medailí bylo aristokratickou zálibou, vznikaly specializované kabinety. Barokní mincovnictví a medailérství představuje vrchol řemeslného mistrovství a ikonografické invence, který již nebyl nikdy překonán.

Zajímavosti

• Největší barokní tolar vážil přes 370 gramů stříbra a byl vyražen v Brunšviku k hornické slavnosti
• Papežské jubilejní medaile svatého roku 1700 byly rozhazovány z balkonu chrámu svatého Petra do davu
• České barokní stavby spotřebovaly tolik zlata na zlacení, že ovlivnily cenu drahého kovu v Evropě
• August Silný vyměnil regiment dragounů za čínské porcelánové vázy v barokní vášni pro sbírání
• Poslední barokní mince byla vyražena v Mexiku v roce 1821 - stříbrný osmireál s bohatou ornamentikou