Basilejská kompaktáta

Basilejská kompaktáta jsou dohody mezi basilejským koncilem a zástupci husitských Čech a Moravy, které roku 1436 upravily náboženské poměry po husitských válkách. Nejdůležitějším bodem bylo uznání přijímání pod obojí pro utrakvisty.

Historie

Basilejská kompaktáta vznikla jako pokus ukončit dlouhodobý konflikt, který v českých zemích vyvolala husitská revoluce. Po letech válek, politických převratů a náboženského napětí bylo zřejmé, že bez určité formy kompromisu se vztah české společnosti k římské církvi a k evropskému řádu stabilizovat nepodaří. Právě basilejský koncil, svolaný k řešení církevních otázek, se stal fórem, kde se hledala cesta k dohodě s utrakvistickým proudem v Čechách a na Moravě.

Jednání probíhala v několika fázích v letech 1433–1435 a dohodnutý text měl umožnit, aby se husitské země vrátily do rámce uznávaného křesťanského společenství, aniž by se vzdaly klíčových požadavků umírněného husitství. Kompaktáta navazovala na program tzv. čtyř artikulů pražských, ale v praxi jej formulovala mírněji a s ohledem na církevní i politickou přijatelnost. Nejviditelnějším výsledkem bylo přiznání práva přijímat z kalicha (pod obojí způsobou) pro příslušníky utrakvistické církve – tedy prvek, který měl v českém prostředí silnou symbolickou hodnotu a stal se znakem identity „kališníků“.

Slavnostní potvrzení a vyhlášení kompaktát je spojeno s Jihlavou: 5. července 1436 byla kompaktáta zpečetěna a vyhlášena na zemském sněmu. Politicky to znamenalo významný krok k pacifikaci země a k uznání určité formy náboženské dvojkolejnosti v rámci jedné země. V praxi umožnila návrat k běžnějšímu fungování správy, obchodu a práva, což mělo dopad i na hospodářství. Ačkoli kompaktáta nevyřešila všechny spory a její výklad mohl být různý, stala se na dlouhou dobu referenčním bodem pro postavení utrakvismu a pro vztah českých zemí k církevní autoritě.

Z hlediska širších dějin českého středověku se basilejská kompaktáta často chápe jako dokument, který otevřel cestu k obnově politických poměrů po revolučních letech. Umožnila také, aby se v českých zemích stabilizovala konfese, která nebyla totožná s římským katolicismem, ale zároveň nebyla zcela mimo evropský rámec. Tato „vyjednaná“ poloha je pro pochopení pozdně středověkých Čech klíčová, protože ovlivnila nejen církevní život, ale i postavení stavů, měst a panovníka v následujících desetiletích.

Obsah, právní povaha a praktické projevy

Jádrem kompaktát bylo vymezení náboženské praxe, především otázky přijímání pod obojí. Text současně stanovil rámec, v němž se měly řešit další sporné body mezi utrakvisty a církví: otázky kázně, správy a výkladu některých článků husitského programu. Právní význam spočíval v tom, že kompaktáta fungovala jako uznaná dohoda, která měla v českém prostředí závazný charakter a umožňovala návrat k „normálním“ vztahům s okolím.

Pro popis dokumentu se sleduje časové zasazení (jednání 1433–1435, vyhlášení 1436), strany dohody (koncil a zástupci českých zemí), a klíčový obsahový bod (kalich). Prakticky se kompaktáta promítala do života tím, že legalizovala utrakvistickou praxi v části společnosti a vytvořila pravidla, jak vedle sebe mohou fungovat odlišné formy zbožnosti. V dějinách institucí je důležité také to, že dokument nebyl „jen teologický“: měl přímé důsledky pro správu země, postavení duchovenstva a stabilitu veřejného pořádku, což jsou vlastnosti, které z něj dělají jeden z klíčových textů českého pozdního středověku.