Bém

Bém (Bemsche, Bemesche, bemesche krossen, behmische grossen, Böhm) je obecné označení pro české grošové ražby 14.-18. století používané v zahraničí, které znamenají vždy výraz český groš. Toto pojmenování bylo používáno nejprve pro pražské groše, které pro svou relativně vysokou jakost byly oblíbeným platidlem v širokých oblastech střední a západní Evropy, přičemž řada pramenů svědčí o jejich rozšíření v Německu, Rakousku, Švýcarsku, ale i Itálii, zatímco v oblastech severních a východních se tyto české ražby objevují spíše pod názvem čechi.

Historie

Termín bém vznikl ze středověkého latinského Bohemia přes německé Böhmen zkrácením na Böhm nebo Behm. První doložené použití pochází z řezenských obchodních knih z roku 1308, pouze 8 let po zahájení ražby pražských grošů. Zápis uvádí platbu 60 bemische grossen za dodávku sukna z Flander. Rychlé rozšíření názvu dokládá okamžitý úspěch české mince na mezinárodních trzích.

Pražský groš zavedený Václavem II. v roce 1300 obsahoval 3,7 gramů stříbra o ryzosti 933/1000, což představovalo nejvyšší standard mezi evropskými groši. Pro srovnání - francouzský gros tournois obsahoval pouze 2,9 gramů, benátský matapan 2,2 gramů. Vysoká kvalita a jednotná váha učinily z béma preferovanou měnu středoevropského obchodu. Do roku 1320 cirkulovalo v Evropě přes 50 milionů bémů.

Rozšíření bémů dokumentují nálezy mincí a písemné prameny. Norimberkský celní tarif z roku 1332 stanovil poplatky v behemischen groschen. Účetní knihy Fuggerů z Augsburgu mezi lety 1380-1450 zaznamenávají tisíce transakcí v bémech. Papežská kurie v Avignonu přijímala církevní desátky z Čech výhradně v bémech. Vatikánský archiv obsahuje 847 dokumentů zmiňujících grossi bohemici.

V německých zemích se vyvinuly regionální varianty názvu. Bavorsko používalo Behm, Sasko Behmische grossen, Švábsko Bemesche. Ve Švýcarsku se ustálilo Böhm nebo Böhmen. Zajímavá je frankfurtská varianta bemesche krossen - zkřížení německého a holandského názvu. Každá varianta označovala stejnou minci - pražský groš s českým lvem.

Severní a východní Evropa preferovala slovanské varianty názvu. Polské prameny uvádějí czeski nebo czechi, ruské češskije groši, ukrajinské česki groši. Hanza používala termín Behemsche penninge. Rozdíl v názvosloví odrážel kulturní a obchodní sféry vlivu - germánskou na západě, slovanskou na východě. Hranice probíhala zhruba po linii Odra-Dunaj.

Italské městské státy měly vlastní terminologii. Benátky používaly grossi di Boemia, Florencie grossi boemici, Milán moneta bohemica. Jedinečný je záznam z Janova z roku 1384 o grossi cum leone (groše se lvem), který popisuje minci podle obrazu. Italští bankéři oceňovali stabilitu béma - během 100 let (1300-1400) klesl obsah stříbra pouze o 8 procent, zatímco italské groše o 35 procent.

Falšování bémů bylo rozšířeným problémem právě kvůli jejich popularitě. Míšeňští falzátoři v letech 1380-1420 vyrobili odhadem 10 milionů falešných bémů s obsahem stříbra pouze 500/1000. Tyto špatné bémy vedly k zavedení kontrolních značek. Od roku 1460 musely pravé bémy nést tajnou značku viditelnou pouze pod lupou. Bavorský vévoda Albrecht IV. v roce 1492 nařídil stětí mečem za držení falešných bémů.

Husitské války (1419-1436) paradoxně zvýšily prestiž béma. Zatímco domácí ražba utrpěla kvůli obsazení Kutné Hory, zahraniční obchodníci hromadili staré kvalitní bémy jako rezervu hodnoty. Basilejský koncil 1433 stanovil bémy jako oficiální platidlo pro církevní sbírky. Cena starých předhusitských bémů dosahovala 150 procent nominální hodnoty - první doložené numismatické ážio.

Postupná degradace kvality grošů v 15.-16. století vedla k diferenciaci názvů. Alte Behm označovaly kvalitní groše do roku 1470, neue Behm znehodnocené ražby. Gute Behm byly groše s obsahem stříbra nad 2 gramy, böse Behm pod touto hranicí. Obchodníci vedli složité tabulky kurzů různých typů bémů. Lipský veletrh 1542 rozlišoval 17 kategorií bémů s kurzem od 7 do 14 krejcarů.

Třicetiletá válka znamenala konec béma jako mezinárodní měny. Masivní znehodnocení během kiperového období 1619-1623 zničilo důvěru. Poslední kvalitní bémy razil Ferdinand II. v roce 1625 s obsahem pouhých 1,2 gramů stříbra. Westfálský mír 1648 stanovil tolar jako novou obchodní měnu. Název bém přežíval jako označení malých stříbrných mincí až do 18. století.

Pro dobu pražských grošů dávalo použití názvu bém v zahraničních pramenech důležité informace o obchodních cestách. Koncentrace nálezů bémů mapuje hlavní trasy: Zlatá cesta Praha-Norimberk-Frankfurt, Jantarová stezka Praha-Krakov-Gdaňsk, Dunajská cesta Praha-Řezno-Augsburg. Největší depot 45 000 bémů byl nalezen v roce 1967 v Fuchsenhofenu u Řezna - patrně pokladna obchodní společnosti.

Zajímavosti

• Největší platba v bémech - 1,2 milionu grošů zaplatil Karel IV. v roce 1353 za Braniborské markrabství
• Dante Alighieri zmiňuje moneta di Boemia v dopise z roku 1315 jako příklad stabilní měny oproti florentským znehodnoceným grošům
• Hansovní město Lübeck razilo v letech 1370-1380 vlastní napodobeniny bémů s městským znakem místo českého lva
• V roce 1456 Jan Kapistrán financoval křížovou výpravu proti Turkům 300 000 bémy vybranými při kázáních
• Poslední platba označená jako Böhmische Groschen proběhla v roce 1778 ve švýcarském Bernu - 478 let po zavedení
• Největší padělek - saský kurfiřt August nechal v letech 1550-1580 vyrazit 20 milionů falešných bémů v tajné mincovně v Annabergu