Bílý peníz

Bílý peníz je drobná stříbrná mince českých zemí, zavedená za vlády Vladislava II. Jagellonského. Většinou šlo o jednostrannou ražbu určenou pro každodenní oběh. Hodnotově odpovídal 1/7 pražského groše a dělil se na dva malé peníze (haléře).

Historie

Bílý peníz vznikl jako odpověď na potřebu spolehlivého drobného oběživa v době, kdy se v českých zemích stále více prosazovaly tržní vztahy a běžné platby vyžadovaly minci menší hodnoty než pražský groš. Jeho zavedení se spojuje s vládou Vladislava II. Jagellonského, přičemž schválení ražby českým sněmem spadá do roku 1471. Vlastní začátek pravidelné ražby se však v pramenech pojí až s Kutnou Horou a rokem 1483. Nominál měl jasně dané místo v soustavě: představoval 1/7 pražského groše a současně navazoval na starší tradici drobnějších dílů grošové měny, které v českém prostředí hrály důležitou roli už dříve.

Pro bílý peníz je příznačné, že šlo převážně o jednostranné mince. Na líci se objevoval v kruhu český dvouocasý lev a opis se jménem panovníka, zatímco rub zůstával zpravidla hladký. Jen některé nejstarší emise jsou uváděny jako dvoustranné, kdy se na rubu objevuje výrazný znak (například velké písmeno). Většina ražeb však zůstala jednostranná, což odpovídá snaze vyrábět drobnou minci rychleji a ve velkých počtech. Letopočet se obvykle neuváděl, a proto je přesná chronologie jednotlivých typů a variant u jagellonských emisí složitější a často závislá na stylových rozdílech v obrazu a opisech.

Za Ludvíka I. Jagellonského se bílý peníz razil ve stejném základním pojetí, s opisy odpovídajícími novému panovníkovi. Parametry mince se v zásadě neměnily a pokračovala i výroba variant, které se lišily zejména drobnými značkami a provedením textu. V této době je navíc zřejmé, že bílý peníz byl pevně zakotven v každodenním oběhu: měl doplňovat grošovou měnu a umožnit běžné nákupy a menší platby bez neustálého „rozměňování“ větších kusů. V literatuře se zmiňují i vzácné „tlusté“ bílé peníze, tedy atypicky těžší exempláře, které vybočují z běžného standardu.

S nástupem Habsburků se ražba bílých peněz rozšířila do více mincoven a získala zřetelnější organizační rámec. Ferdinand I. zavedl ražbu v několika střediscích – uvádí se především Praha, Kutná Hora a Krnov – a u části emisí se objevují i letopočty. Za Maxmiliána II. se produkce dále rozšířila a bílý peníz se razil ve více mincovnách Koruny české, což odpovídalo potřebě zásobovat oběh drobnou mincí v širším prostoru. Následně pokračovala výroba i za Rudolfa II., kdy jsou uváděny ražby z několika mincoven v delším časovém úseku. Za Matyáše se těžiště zúžilo na Kutnou Horu, což znovu ukazuje, jak se mincovní síť mohla podle aktuálních okolností rozšiřovat či naopak zmenšovat.

Výraznou epizodou je rok 1619, kdy byl v Kutné Hoře ražen bílý peníz spojený se stavovským obdobím a mimořádně napjatou dobou. Tato ražba je popisována jako vysoce vzácná a zároveň patří k mincím, které bývaly často padělány. Zájem o falzifikace není překvapivý: drobné stříbrné mince byly v běžném oběhu nejčastější, a proto lákaly k napodobování. U bílých peněz se uvádějí i dobové padělky vzniklé ze soudobého „černého“ penízu, což dobře vystihuje, jak citlivá byla sféra drobného oběživa na zhoršování kvality i na snahu vydělat na nedůvěře trhu.

Hodnota, vzhled a místo v peněžní soustavě

Bílý peníz měl zřetelně určenou hodnotu: 1/7 pražského groše, přičemž se dělil na dva malé peníze (haléře). Tato vazba není jen účetní zajímavost – ukazuje, že bílý peníz byl koncipován jako praktický prostředník mezi grošovou mincí a nejnižšími hodnotami. V každodenním životě to znamenalo možnost plynule platit menší částky na trhu, v řemeslných dílnách i při lokálních poplatcích, aniž by se musely používat větší mince, které se hůře rozměňovaly.

Typický bílý peníz je drobná, většinou jednostranná mince. U jagellonských ražeb bývá na líci český dvouocasý lev v kruhu s opisem panovníka, zatímco rub je zpravidla hladký. Právě jednostranné provedení souviselo s výrobní efektivitou: u drobného nominálu byla důležitá rychlost a objem ražby. U některých nejstarších kusů se uvádí dvoustranné provedení s výrazným znakem na rubu, ale jde spíše o výjimku než pravidlo. To, že se na většině bílých peněz neobjevuje letopočet, odpovídá dobové praxi drobných mincí a současně vysvětluje, proč se jednotlivé emise rozlišují spíše podle typu obrazu, opisu a drobných značek.

U drobných stříbrných mincí jsou důležité i fyzické parametry, protože od nich se odvíjela důvěra v oběh. U bílých peněz se uvádí průměr kolem 13–14 mm a hmotnost přibližně 0,38 g, přičemž ryzost odpovídala drobnému oběživu své doby. Právě malé rozměry a nízká hmotnost vysvětlují, proč se bílý peníz snadno opotřebovával a proč se v nálezech často objevuje ve stavu, kde je reliéf méně čitelný. Na druhé straně šlo o minci, která mohla v oběhu fungovat velmi dlouho, protože v drobných platbách je rozhodující dostupnost a všeobecná znalost nominálu.

Z českého pohledu je bílý peníz důležitý i tím, že vytváří dlouhou linii drobného oběživa od jagellonské doby až do raně novověkých habsburských emisí. Na jednom nominálu je dobře vidět proměna mincovní organizace: od počátečního těžiště v Kutné Hoře přes rozšíření ražby do dalších mincoven až po mimořádné epizody spojené s krizovými roky. Bílý peníz tak není jen „malá mince“, ale také svědek toho, jak se v českých zemích udržoval každodenní peněžní oběh po celé generace.