Císař

Císař je panovnický titul spojovaný s vládou nad říší, tedy nad širším celkem zemí a národů, a v evropské tradici zpravidla stojí výše než král. Pojem vychází z římského jména Caesar a v průběhu staletí se proměňoval od antiky přes Byzanc až po středověké a novověké císařství.

Historie

Kořeny titulu sahají do pozdní římské republiky a raného císařství. Jméno Gaius Julius Caesar se po jeho smrti stalo natolik silným symbolem moci, že se začalo používat i jako součást panovnické titulatury. V římské praxi se postupně ustálilo rozlišení mezi pojmy, které vyjadřovaly postavení vládce: vedle titulu „imperátor“ se objevovala jména a označení, jež měla zdůraznit legitimitu, nástupnictví a výjimečné postavení nad státem.

Za prvního římského císaře bývá považován Octavianus Augustus, jehož vláda zahájila období principátu. Západořímská císařská linie skončila roku 476, kdy byl sesazen poslední císař Romulus Augustus. Myšlenka císařské kontinuity však nezanikla: východní (byzantská) říše císařský titul udržela až do pádu Konstantinopole, přičemž posledním byzantským císařem byl Konstantin XI. Palaiologos.

V západní Evropě se císařská idea obnovila roku 800 korunovací Karla Velikého. Z tohoto základu se postupně vyvinula Svatá říše římská, která byla v pozdějších staletích spojována především s německým prostředím. Ve středověku bývalo pravidlem, že panovník se císařem stával až po korunovaci papežem v Římě. Císaři byli voleni sborem kurfiřtů a jejich titul se stal klíčovou součástí evropské politické rovnováhy. Řada vládců spjatých s českými zeměmi nesla zároveň i císařský titul, nejznáměji Karel IV. a Zikmund Lucemburský, později pak zejména habsburští panovníci.

Posledním císařem Svaté říše římské byl František II., který roku 1806 v důsledku napoleonských válek říši rozpustil. Císařský titul však nezmizel: v habsburské monarchii se nadále používalo označení rakouský císař, a císařská titulatura se v různých podobách udržela i v dalších státech mimo střední Evropu.

Titul v praxi a v numismatice

Císařský titul nebyl jen „vyšší verzí“ krále, ale nástrojem politické legitimity. V ideálním pojetí představoval vládce, který má mimořádné postavení nad ostatními panovníky a v jistém smyslu pokračuje v tradici Říma. V praxi se význam titulu lišil podle doby a regionu: někde vyjadřoval skutečnou nadvládu nad rozsáhlým mnohonárodnostním celkem, jinde byl spíše prestižním symbolem a součástí složitého ceremoniálu.

Numismatika je pro pochopení císařské moci mimořádně užitečná, protože titulatura se na mincích objevuje systematicky. Římské ražby často nesou zkratky a označení typu IMP, CAES či AVG, které odkazují na panovnické postavení a někdy i na konkrétní politické události. Ve středověkých a novověkých ražbách se císařský titul promítá do erbů, symbolů (například říšského orla) i do způsobu datování. U habsburských mincí je císařská titulatura jedním z klíčů k přesnému určení panovníka, období a mincovního kontextu – a často také k pochopení, jak chtěl panovník sám sebe veřejně prezentovat.