Eufemie

Eufemie byla správkyně olomouckého údělu v letech 1087–1095, spojená s přemyslovskou Moravou i s uherskou dynastií. Jako manželka Oty I. Sličného a matka pozdějších olomouckých knížat vstoupila do dějin také tím, že se s jejím jménem pojí mimořádně vzácné denáry.

Historie

Eufemie (uherská princezna) byla dcerou Ondřeje I. Uherského a provdala se za Otu I. Sličného, přemyslovského údělného knížete na Moravě. Sňatek měl zjevný politický rozměr: pro olomouckou větev Přemyslovců znamenal prestižní vazbu na uherský dvůr a současně posiloval postavení moravského údělu v rámci středoevropských dynastických vztahů 11. století. Eufemie se tak ocitla v prostředí, kde se rodová politika prolínala s církevními fundacemi i s každodenní správou knížecího dvora.

Spolu s manželem je tradičně spojována s podporou církevních institucí; za důležitý čin se považuje založení kláštera Hradisko u Olomouce roku 1078. V přemyslovském prostředí měly podobné fundace několik funkcí najednou: duchovní (modlitby za rod), reprezentativní (prestiž a „paměť“ rodu) i praktickou (upevnění moci v krajině prostřednictvím majetků a vazeb na církev). Založení Hradiska proto není jen epizodou zbožnosti, ale i znakem toho, že olomoucký úděl usiloval o stabilitu a dlouhodobý vliv.

Po smrti Oty I. Sličného se Eufemie ocitla v nejisté situaci. Podle tradice byla z Olomouce vypuzena a s oběma syny – Svatoplukem Olomouckým a Otou II. Černým – hledala oporu u svého příbuzného, Konráda I. Brněnského. Teprve když se Konrád stal roku 1092 českým knížetem, umožnil návrat jejích synů do olomouckého prostoru, a Eufemie se tak znovu ocitla v blízkosti zemské politiky. V této době se zároveň ukazuje, jak důležitou roli mohly hrát kněžny a vdovy: nebyly jen „příbuznými panovníků“, ale často i nositelkami dynastických nároků a oporou pro nezletilé či ohrožené dědice.

Jako správkyně olomouckého údělu je Eufemie uváděna v letech 1087–1095. V praxi to znamenalo spravovat knížecí zázemí, majetky a dvůr v období, kdy se pozice jejích potomků teprve upevňovala. V rodových poměrech Přemyslovců šlo o dobu častých přesunů moci a rychlých změn, takže i dočasné správní vedení údělu mohlo rozhodovat o tom, zda se rodová linie udrží. Později se Eufemie objevuje i v souvislosti s nástupnictvím v Čechách: bývá připomínána jako osobnost, která se stala „stupněm“ k nástupu Břetislava II. po krátké Konrádově vládě, což ukazuje, jak spletité byly tehdejší vazby mezi moravskými úděly a pražským knížectvím.

Eufemie zemřela 2. dubna 1111. Její život je cenný hlavně jako příklad knížecí ženy, která se v bouřlivém období dokázala pohybovat mezi rodovou politikou, církevní reprezentací a praktickou správou údělu. V českých dějinách 11. století tak stojí na pomezí dynastických sňatků se zahraničím a vnitřního zápasu o postavení jednotlivých přemyslovských větví.

Eufemie a denáry s jejím jménem

Eufemie je pro numismatiku mimořádně zajímavá tím, že se s jejím jménem spojují vzácné typy denárů malého střížku. Na těchto ražbách se objevuje její jméno v opisech, například v podobě EVFEMIA, a zároveň je zde uvedeno i jméno jejího syna Svatopluka Olomouckého ve tvaru odpovídajícím dobové latinské titulatuře (např. ZVATOPVLC). Takové spojení jmen na minci je v raně středověkém prostředí neobvyklé a naznačuje, že mohlo jít o ražby spojené se správou a legitimizací moci v citlivém období.

U denárů této doby obecně platí, že nejde jen o platidlo, ale i o „zprávu“: opis a obraz potvrzují, kdo má právo vybírat dávky, vyplácet družinu a organizovat hospodářský život údělu. Pokud se na minci objeví jméno kněžny či regentky, vyjadřuje to mimořádnou situaci a potřebu jasně ukázat, kdo stojí za správou. U Eufemie se proto v odborné interpretaci uvažuje o tom, že mohlo jít o regentské ražby, které měly podpořit postavení jejího syna a zároveň ukázat kontinuitu vlády v Olomouci.

Pro sběratele i badatele jsou tyto denáry cenné nejen vzácností, ale i výpovědí. Na malém střížku se koncentruje dějinný okamžik, kdy se dynastická politika promítá do každodenního oběhu. Zároveň jde o doklad, že i v 11. století mohla mít kněžna v určitých situacích viditelnou veřejnou roli – natolik silnou, aby se její jméno objevilo na minci, která měla obíhat mezi lidmi.