Fridrich Vilém II. Pruský

Fridrich Vilém II. Pruský (1744–1797) byl pruský král z rodu Hohenzollernů, který vládl v letech 1786–1797 po smrti Fridricha II. Velikého. Jeho éru poznamenaly otřesy Francouzské revoluce, války proti revoluční Francii i zisk území při dělení Polska.

Historie

Fridrich Vilém II. Pruský se narodil 25. září 1744 v Berlíně jako syn prince Augusta Viléma Pruského a Luisy Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Na pruský trůn nastoupil 17. srpna 1786 po svém strýci Fridrichu II. Velikém, s nímž bývá často srovnáván. Zatímco Fridrich II. zanechal obraz panovníka–vojevůdce a tvrdého správce, Fridrich Vilém II. působil spíše jako vládce, který se opíral o okruh poradců a více se věnoval dvoru, reprezentaci a kulturním zájmům. Vnitřní chod státu proto do značné míry závisel na tom, jak se dařilo udržet disciplínu v administrativě a armádě, jež byla jedním ze základů pruské moci.

Jeho vláda začala v době, kdy se Evropa nacházela na prahu zásadních změn. Osvícenské reformní ideje se potkávaly s konzervativní reakcí a do toho v roce 1789 vypukla Francouzská revoluce. Ta postupně přerostla ve válečný konflikt, který proměnil mezinárodní vztahy i způsob vedení politiky. Prusko se ve snaze zastavit revoluční vývoj ve Francii spojilo s Rakouskem a dalšími mocnostmi a vstoupilo do války první koalice. Pro Fridricha Viléma II. to znamenalo kombinovat tradiční mocenské cíle s novým, těžko čitelným typem hrozby, jenž byl zároveň ideový i vojenský.

Významnou složkou jeho zahraniční politiky se stala východní a středovýchodní Evropa. Prusko se účastnilo dělení Polska a rozšířilo své državy o další území, což posílilo jeho strategickou pozici, ale zároveň přineslo nové správní a společenské výzvy. Rozšířený stát bylo třeba integrovat, zajistit mu správu, daňový systém a bezpečnost, a to v situaci, kdy se Evropa rychle polarizovala. Válečné závazky na západě a expanze na východě se navzájem „přetahovaly“ o pozornost i prostředky.

V polovině 90. let 18. století se Prusko z konfliktu s revoluční Francií stáhlo samostatným mírem v Basileji (1795). Tento krok se často vykládá jako pragmatická snaha uvolnit ruce a soustředit se na vlastní zájmy, zejména na východě. Současně ale ukazuje, že panovníkova politika byla méně konzistentní než za Fridricha II. a že Prusko hledalo rovnováhu mezi velmocenskými ambicemi a reálnými možnostmi státu.

Fridrich Vilém II. zemřel 16. listopadu 1797 v Postupimi. Po něm nastoupil Fridrich Vilém III. Pruský, který už musel čelit napoleonské éře v plné síle. Z historického pohledu je vláda Fridricha Viléma II. často hodnocena jako přechodové období: Prusko ještě těžilo z institučního a vojenského dědictví „velkého krále“, ale zároveň se v něm začaly projevovat limity systému, jenž byl vystaven novému typu evropské krize.

Panovník, stát a mince z jeho doby

Fridrich Vilém II. představuje typ vládce, u něhož je pro pochopení doby důležité sledovat nejen osobní rysy, ale i fungování pruských institucí. V pozdním 18. století patřilo Prusko k nejlépe organizovaným státům střední Evropy, opíralo se o profesionalizovanou armádu, hustou úřední síť a relativně efektivní výběr daní. Zároveň však společenské napětí, dopady dlouhých válek a nový revoluční „jazyk“ politiky postupně ukazovaly, že stabilita není samozřejmostí. Panovník musel reagovat na rychle se měnící mezinárodní prostředí, aniž by ztratil kontrolu nad vnitřním chodem země.

Z numismatického hlediska spadá jeho vláda do období, kdy pruské peněžnictví stálo na tolarové měnové tradici a na směsi stříbrných a zlatých nominálů. V oběhu se uplatňovaly stříbrné tolary a jejich díly i drobnější mince pro každodenní platby; vyšší platby a státní finance se často opíraly také o zlaté ražby. Mince z jeho doby obvykle nesou panovníkův portrét a titulaturu, zatímco rubní strana pracuje se státním znakem a hodnotovým označením. Pro sběratele je typické široké spektrum variant podle mincoven, ročníků a drobných odlišností v rytí či opisech.

Ražby Fridricha Viléma II. jsou zajímavé i jako „dokument doby“: odrážejí konec starého evropského řádu před napoleonskými zvraty a zároveň kontinuitu pruské reprezentace, která si zakládala na státní symbolice a na zdůraznění legitimity dynastie Hohenzollernů. U konkrétních kusů se vyplatí sledovat zejména čitelnost titulatury, kvalitu portrétu a přesné určení nominálu, protože právě tyto prvky často rozhodují o tom, zda jde o běžnou oběžnou minci, nebo o typ vyhledávanější kvůli ročníku či variantě.