Horní právo

Horní právo upravuje těžbu a zpracování rud a podíl panovníka na jejich výnosu. V českých zemích ho roku 1300 kodifikoval Václav II. zákoníkem Ius regale montanorum, který vznikl souběžně s mincovní reformou zavádějící pražský groš – těžba stříbra a ražba mincí tvořily jeden celek.

Historie

Právo těžit drahé kovy patřilo ve středověku panovníkovi, stejně jako právo razit minci. Obojí spolu úzce souviselo: kdo ovládal stříbrné doly, ovládal i surovinu pro mincovnu. Ve 13. století, kdy se v Čechách otevřela bohatá ložiska, přestala dosavadní zvyková pravidla stačit a bylo potřeba sepsat je závazně.

Václav II. proto nechal roku 1300 vypracovat zákoník Ius regale montanorum, česky královské právo horní. Hlavní podíl na jeho sepsání měl italský právník Gozzius z Orvieta a předlohou bylo starší jihlavské horní právo. Text má čtyři knihy: první se věnuje lidem v dolech, druhá a třetí samotnému dolování a čtvrtá soudním otázkám.

Zákoník upravoval podmínky těžby a zpracování stříbra, stanovil panovníkův podíl na výnosu z dolování i z ražby a překvapivě podrobně řešil i to, co bychom dnes nazvali bezpečností práce, mzdami a pracovní dobou. Ve své době šlo o jeden z nejmodernějších právních textů v Evropě a sloužil jako vzor i v dalších zemích.

Vazba na mincovnictví

Horní právo a mincovní právo tvořily dvě strany téže mince. Panovník měl mincovní regál, tedy výhradní právo razit peníze, a horní regál mu zajišťoval přístup ke kovu. Roku 1300 byla obě práva uspořádána naráz: vedle horního zákoníku proběhla mincovní reforma, která soustředila ražbu do Kutné Hory a zavedla pražský groš.

Tím vznikl systém, který českému království zajistil na dvě století mimořádné postavení. Kutnohorské stříbro se přes mincovnu ve Vlašském dvoře měnilo na minci uznávanou po celé střední Evropě a příjem z ní patřil k nejvýznamnějším zdrojům královské pokladny.