Karel I.

Karel I. (1887–1922) byl poslední rakousko-uherský císař a český král, vládnoucí v letech 1916–1918 během závěru první světové války. Jeho krátká vláda skončila rozpadem monarchie a vznikem nástupnických států včetně Československa, přičemž mince s jeho portrétem patří k posledním ražbám habsburské monarchie.

Historie

Karel František Josef se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku jako syn arcivévody Otty Františka a saské princezny Marie Josefy. Jeho život se dramaticky změnil roku 1914, kdy se po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu nečekaně stal přímým dědicem stárnoucího císaře Františka Josefa I. Mladý arcivévoda do té doby žil stranou velké politiky a připravoval se na vojenskou kariéru.

Karel získal důkladné vzdělání včetně práv na pražské univerzitě, kde studoval v letech 1906–1907. Dobře poznal české prostředí díky službě u dragounského pluku v Brandýse nad Labem, kde sloužil jako důstojník. Tato zkušenost mu poskytla vhled do národnostních problémů monarchie, který později ovlivnil jeho reformní snahy. Roku 1911 se oženil s Zitou Bourbonsko-Parmskou, s níž měl osm dětí.

Po smrti Františka Josefa I. dne 21. listopadu 1916 nastoupil Karel na trůn uprostřed zuřící první světové války. Mladý panovník si okamžitě uvědomoval katastrofální situaci monarchie a snažil se co nejrychleji ukončit válečný konflikt. Již v prosinci 1916 zahájil prostřednictvím švagra prince Sixta Bourbonsko-Parmského tajná mírová jednání se Spojenci, která však ztroskotala na odporu Německa a vlastních ministrů.

V domácí politice se Karel pokusil o zásadní reformy. Obnovil zasedání říšské rady rozpuštěné roku 1914 a učinil vstřícná gesta vůči národům monarchie. Zvláštní pozornost věnoval Čechům – amnestoval politické vězně včetně Karla Kramáře a Aloise Rašína, přislíbil korunovaci českým králem a podporoval federalizaci monarchie. Tyto kroky však přišly příliš pozdě a nemohly zastavit rozpadající se říši.

Roku 1917 se situace dále zhoršovala. Únorová a říjnová revoluce v Rusku, vstup USA do války a rostoucí národní hnutí v monarchii předznamenávaly konec. Karel zoufale hledal východisko v separátních mírových jednáních, ale aféra se Sixtovými dopisy na jaře 1918 definitivně zničila jeho důvěryhodnost u německého spojence. Poslední pokus o záchranu představoval Národnostní manifest ze 16. října 1918 slibující federalizaci, který však pouze urychlil rozpad státu.

Dne 11. listopadu 1918 Karel podepsal zřeknutí se výkonu státních záležitostí, aniž by formálně abdikoval. Opustil Vídeň a usadil se na zámku Eckartsau. V březnu 1919 byl donucen odejít do švýcarského exilu. Roku 1921 podnikl dva neúspěšné pokusy o návrat na uherský trůn, po nichž byl deportován na portugalský ostrov Madeira. Zde 1. dubna 1922 ve věku pouhých 34 let zemřel na zápal plic, zanechav vdovu se sedmi dětmi v chudobě.