Klatba

Klatba je starý český výraz pro církevní trest vyloučení ze společenství věřících, odpovídající latinské exkomunikaci. Člověk stižený klatbou byl zbaven přístupu ke svátostem a vyobcován z křesťanské obce. Klatba mohla postihnout jednotlivce i celé země.

Historie

Klatba jako nástroj církevní kázně má kořeny v nejstarších dobách křesťanství, kdy společenství věřících vylučovalo ze svého středu ty, kdo závažně porušili mravní nebo věroučné normy. V českém prostředí se tento institut prosadil spolu s přijetím křesťanství v raném středověku a po staletí představoval mocnou zbraň v rukou církevní hierarchie. České slovo klatba pochází od slovesa kláti, tedy proklínat, a vystihuje podstatu trestu jako vyřčení prokletí nad provinilcem.

Středověká církev používala klatbu jako stupňovitý systém trestů. Nejlehčí formou bylo vyloučení od přijímání svátostí, nejtěžší pak úplné vyobcování ze společenství spojené s prokletím. Člověk postižený velkou klatbou se stával jakýmsi živým mrtvým. Nikdo s ním nesměl jíst, obchodovat ani vést běžný rozhovor. Kdo by vědomě porušil tento zákaz, riskoval, že sám upadne do církevního trestu. Klatba tak vytvářela kolem postiženého neviditelnou zeď izolace.

V českých dějinách sehrála klatba významnou roli během sporů mezi světskou a církevní mocí. Již za vlády Přemysla Otakara I. docházelo ke konfliktům s pražskými biskupy, kteří využívali hrozbu klatby jako nátlakový prostředek. Obzvláště dramatické byly události za vlády Václava II., kdy spor s biskupem Ondřejem z Prahy vedl k uvalení interdiktu na české země. Podobné konflikty provázely i pozdější období, zejména husitskou epochu.

Kostnický koncil roku 1415 odsoudil Jana Husa jako kacíře a vydal ho světské moci k upálení. Ještě před samotnou popravou byl Hus slavnostně zbaven kněžského svěcení a vyobcován z církve rituálem degradace. Tato událost hluboce zasáhla české země a paradoxně vedla k tomu, že značná část národa sama sebe postavila mimo oficiální církev. Husité byli římskou kurií považováni za kacíře stižené klatbou, což ospravedlňovalo křížové výpravy proti českým zemím.

Král Jiří z Poděbrad byl roku 1466 vyobcován papežem Pavlem II. za svou příslušnost ke kališnické církvi. Klatba zbavovala jeho poddané přísahy věrnosti a vyzývala křesťanské panovníky k válce proti českému králi. Uherský král Matyáš Korvín této příležitosti využil a zahájil boj o českou korunu. Jiří z Poděbrad však klatbu neuznával a vládl až do své smrti roku 1471. Jeho případ ukazuje, že v pozdním středověku již církevní tresty neměly automaticky zdrcující účinek, pokud postižený disponoval dostatečnou politickou a vojenskou silou.

Po Bílé Hoře a rekatolizaci českých zemí ztratila klatba svůj dřívější politický význam. Stala se především vnitrocírkevní záležitostí, nástrojem duchovní kázně bez přímých důsledků ve světské sféře. Moderní sekularizace a oddělení církve od státu učinily z klatby ryze náboženský trest, který nemá žádný dopad na občanská práva postiženého.

Průběh a důsledky klatby

Vyhlášení klatby se odehrávalo podle přesně stanoveného rituálu, který měl posílit její působivost. Při slavnostním obřadu v katedrále nebo kostele biskup četl formuli klatby za zvuku zvonů, které následně umlkly. Kněží poté zhasli svíce a obrátili je k zemi, což symbolizovalo vyhasnutí duchovního života prokletého. V některých případech byl text klatby vyvěšen na dveře kostelů, aby se o trestu dozvěděla široká veřejnost.

Člověk stižený klatbou nemohl přijímat žádné svátosti včetně svatého přijímání, zpovědi a posledního pomazání. Nesměl vstupovat do kostela ani se účastnit bohoslužeb. Pokud zemřel bez smíření s církví, neměl nárok na církevní pohřeb a jeho tělo bylo pohřbeno mimo posvěcenou půdu hřbitova. Pro středověkého člověka to znamenalo vážné ohrožení posmrtné spásy, neboť bez svátostí a řádného pohřbu se duše ocitala v nejistotě.

Zvláštní formou byla takzvaná klatba na zemi neboli interdikt. Tento trest postihoval celé území, kde byly zastaveny veškeré církevní úkony. Kostely zůstávaly zavřené, nekonaly se bohoslužby, nesměly být udělovány svátosti kromě křtu umírajících dětí a zpovědi na smrtelné posteli. Interdikt býval uvalován na země, jejichž panovník upadl do sporu s papežem, a měl vyvolat tlak poddaných na vladaře, aby ustoupil.

Sejmutí klatby vyžadovalo pokání a podrobení se církevní autoritě. Provinilec musel veřejně odvolat své omyly, vykonat uložené pokání a získat rozhřešení od příslušného preláta. U závažných případů bylo rozhřešení vyhrazeno papeži. Rituál smíření býval stejně veřejný a slavnostní jako vyhlášení klatby, aby bylo všem zřejmé, že dotyčný byl opět přijat do společenství věřících.

Zajímavosti

• Středověké kroniky zaznamenávají případy, kdy klatba údajně působila zázračné účinky a postižení umírali náhlou smrtí.
• Některé klatební formule obsahovaly podrobný výčet prokletí postihujících provinilce od hlavy až k patě.
• Klatba mohla být vyhlášena i posmrtně, jako v případě anglického krále Jana Bezzemka, jehož ostatky byly dočasně vyňaty z posvěcené půdy.
• V lidové kultuře přežívala víra v moc klatby ještě dlouho po tom, co ztratila právní účinnost.