Kněžna Libuše

Kněžna Libuše je legendární zakladatelka dynastie Přemyslovců a věštkyně, která podle pověsti předpověděla slávu Prahy a vybrala oráče Přemysla za svého manžela a prvního knížete Čechů. Tato mytická postava českých dějin, známá především z Kosmovy kroniky z 12. století, ztělesňuje archetyp moudré panovnice a představuje jediný případ ženské vlády v českém pověstném podání. Její příběh inspiroval umělce všech epoch od středověkých kronikářů přes národní obrození až po moderní interpretace v literatuře, hudbě a výtvarném umění.

Historie

Nejstarší písemné zpracování legendy o Libuši pochází z Kosmovy kroniky psané kolem roku 1120. Kosmas Pražský, děkan svatovítské kapituly, zachytil ústní tradici předávanou po generace. Podle jeho vyprávění byla Libuše nejmladší ze tří dcer knížete Kroka, který vládl Čechům po praotci Čechovi. Její sestry Kazi a Teta ovládaly léčitelství a kněžské umění, zatímco Libuše vynikala moudrostí a věšteckými schopnostmi.

Po Krokově smrti zvolil lid Libuši za kněžnu, protože předčila moudrostí všechny muže. Sídlila na hradišti Libušín nad Berounkou, odkud spravovala zemi a rozsuzovala spory. Kosmas popisuje její spravedlivé soudy, při nichž rozhodovala podle práva a zvyků. Lid ji ctil pro moudrost, ale postupně rostla nespokojenost mužů s ženskou vládou. Uražený šlechtic, kterému Libuše přisoudila prohru v soudním sporu, veřejně prohlásil, že ženy vládnou dlouhými vlasy, ale krátkým rozumem.

Libuše reagovala na kritiku pragmaticky. Svolala sněm a oznámila, že si vezme manžela, který se stane knížetem. Ve věšteckém vytržení popsala cestu k oráči Přemyslovi ze Stadice, který orá se dvěma strakatými voly. Vyslala poselstvo s knížecími insigniemi – mečem, střevíci a vakem. Přemysl přijal poslání, dooral brázdu, zapíchl do země lískovou hůl, která se zazelenala, a odešel na Libušín. Svatba Libuše a Přemysla založila dynastii, která vládla českým zemím přes čtyři století.

Nejslavnější Libušino proroctví se týká založení Prahy. Podle Kosmy stanula kněžna na hradišti Libušín, ukázala k protějšímu břehu Vltavy a ve věšteckém vytržení pronesla: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká. V lese je místo, kde muž tesá práh domu. Tam založte hrad a nazvěte jej Praha. Jako se sklánějí velcí před nízkým prahem, tak se budou sklánět knížata a králové před tímto městem." Poslové našli tesaře na označeném místě a založili Pražský hrad.

Dalimilova kronika ze 14. století rozšířila legendu o další motivy. Přidala příběh o dívčí válce vedené Libušinou družkou Vlastou po smrti kněžny. Popisuje Šárku, která lstí porazila Ctirada, a další epizody boje žen proti mužské nadvládě. Tato verze legendy obsahuje více fantastických prvků a dramatických konfliktů než střízlivější Kosmovo podání.

Humanističtí autoři 16. století, zejména Václav Hájek z Libočan, dále rozvíjeli Libušin příběh. Hájek přidal romantické detaily o Libušině kráse, její lásce k Přemyslovi a podrobnosti o věštbách. Datoval její vládu do let 700–738 po Kristu, což historici odmítají jako anachronismus. Přesto Hájkova kronika ovlivnila pozdější zpracování legendy více než historicky přesnější Kosmas.

Národní obrození učinilo z Libuše symbol české státnosti a moudrosti. Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha a další romantičtí autoři zpracovali její příběh v dramatech a básních. Nejslavnější umělecké ztvárnění vytvořil Bedřich Smetana v opeře Libuše, která byla poprvé uvedena při otevření Národního divadla roku 1881. Smetanova Libuše představuje idealizovanou věštkyni předpovídající slavnou budoucnost českého národa.

Moderní historická věda považuje Libuši za mytickou postavu bez historického základu. Archeologické výzkumy nepotvrdily existenci knížecího dvorce na Libušíně v době, kam legendu klade tradice. Matriarchální vláda žen v raně středověkých Čechách je nepravděpodobná vzhledem k patriarchální struktuře slovanských společností. Přesto legenda obsahuje cenné informace o představách středověkých Čechů o vlastní minulosti.

Feministické interpretace 20. století viděly v Libuši archetyp potlačené ženské moudrosti a kritiku patriarchálního uspořádání. Psychoanalytické výklady interpretují legendu jako mýtus o přechodu od matriarchátu k patriarchátu. Strukturalisté analyzují příběh jako založení kultury spojením ženského (věštkyně) a mužského (oráč) principu.

Libuše v umění a na mincích

Postava kněžny Libuše se objevuje na československých a českých mincích a medailích jako symbol národní identity. První výrazné numismatické ztvárnění představuje pamětní medaile k otevření Národního divadla roku 1881 s motivem z Libušina proroctví. Medaile od Antonína Poppa zobrazuje věštkyni s rozpřaženýma rukama nad budoucí Prahou.

Výtvarné umění 19. a 20. století vytvořilo ikonografii Libuše jako krásné ženy v bílém rouchu s věšteckou páskou přes oči nebo s rukama vztaženýma k nebi. Josef Václav Myslbek vytvořil sochy Přemysla a Libuše pro Palackého most v Praze. Julius Mařák namaloval cyklus obrazů z českých dějin s Libuší předpovídající slávu Prahy. Mikoláš Aleš ilustroval Staré pověsti české s romantickým zobrazením kněžny.