Konfucianismus
Konfucianismus je čínský eticko-filozofický směr vycházející z učení Konfucia (551–479 př. n. l.), který klade důraz na morálku, vzdělání, úctu k rodičům a předkům, společenský řád a odpovědnou vládu. Od dynastie Chan byl základem čínské státní správy a úřednických zkoušek, zrušených až roku 1905.
| Zakladatel | Konfucius (Kchung-fu-c'), 551–479 př. n. l. |
|---|---|
| Původ | stát Lu, dnešní provincie Šan-tung |
| Hlavní texty | Pět klasických knih a Čtyři knihy, mezi nimi Hovory |
| Státní učení | od vlády císaře Wu-tiho z dynastie Chan ve 2. století př. n. l. |
| Úřednické zkoušky | zrušeny roku 1905 |
| Neokonfucianismus | Ču Si (1130–1200) |
| Rozšíření | Korea, Japonsko, Vietnam |
Historie
Konfucianismus vznikl v období, kdy byla starověká Čína politicky roztříštěná a poznamenaná válkami mezi státy. Konfucius se narodil roku 551 př. n. l. v Čchü-fu ve státě Lu a zemřel roku 479 př. n. l. Nevystupoval jako zakladatel náboženství, ale jako učitel a myslitel, který hledal cestu k obnově pořádku. Ve státě Lu zastával úřady, roku 501 př. n. l. se stal správcem města a později ministrem spravedlnosti. Jeho výroky a záznamy o jeho jednání shromáždili žáci ve sbírce Hovory (Lun-jü); sám Konfucius ji nenapsal.
Učení rozvíjeli Konfuciovi následovníci. Mencius (Meng-c') učil, že člověk se rodí se zárodky dobra, které stačí pěstovat. Sün-c' naopak tvrdil, že lidská přirozenost je zlá a člověka napraví teprve výchova a rituál.
Zásadním mezníkem byla dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.). Za vlády císaře Wu-tiho se konfuciánské spisy staly oficiálním státním učením a povinnou látkou pro budoucí úředníky; v hlavním městě Čchang-an vznikla konfuciánská akademie. Tak se zrodil nový typ elity – úředníci-učenci, kteří odvozovali autoritu ze vzdělání a znalosti klasických textů. Za dynastie Suej na přelomu 6. a 7. století vznikly celostátní úřednické zkoušky, které se konaly až do roku 1905.
Za dynastie Sung přijal konfucianismus podněty z buddhismu a taoismu a vznikl neokonfucianismus. Jeho hlavní postavou byl Ču Si (1130–1200), který postavil do středu výuky Čtyři knihy: Velké učení, Učení o středu, Hovory a Mencius. Jeho komentáře k nim byly od počátku 14. století základem úřednických zkoušek až do jejich zrušení.
Konfucianismus se rozšířil i do sousedních zemí. Ve Vietnamu vznikl roku 1070 v Hanoji Chrám literatury zasvěcený Konfuciovi a roku 1076 při něm první vietnamská státní akademie. V Koreji se neokonfucianismus stal hlavním učením učenců a úředníků za dynastie Čoson (1392–1910), v Japonsku jej jako oporu vlády podporoval šógunát Tokugawa. Na počátku 20. století jej čínští reformátoři odmítali jako příčinu zaostávání země a Mao Ce-tung jej chtěl zcela vymýtit. Jako kulturní dědictví se přesto dodnes promítá do představ o rodině, vzdělání a roli státu ve východní Asii.
Hlavní zásady
Konfucianismus stojí na představě, že člověk se stává dobrým především výchovou, učením a pěstováním ctností. Velký důraz klade na úctu k rodičům a předkům, protože rodina je v tomto pojetí základní škola morálky. Z rodinných vztahů se odvozuje i pořádek ve společnosti: kdo se umí chovat správně doma, dokáže jednat čestně i ve veřejném životě. S tím souvisí důraz na rituál a slušnost, které udržují respekt a harmonii mezi lidmi.
Dalším klíčovým prvkem je ideál odpovědné vlády. Vládce a úředníci mají být morálním vzorem a sloužit obecnému dobru. Mencius šel tak daleko, že neschopného vládce lze nahradit a zlého může lid svrhnout. Konfuciánská tradice proto oceňuje vzdělání a výběr schopných lidí do správy; studium klasických textů získalo mimořádnou prestiž a stalo se hlavní cestou společenského vzestupu.
