Makedonská falanga

Makedonská falanga byla těžká pěchotní formace vytvořená za Filipa II. a proslavená výboji Alexandra III. Velikého. Její vojáci, zvaní pezhetairové, bojovali v sevřených řadách s dlouhými sarissami. Účinná byla především jako pevný střed armády spolupracující s jízdou a lehkou pěchotou.

Historie

Řecká falanga existovala dlouho před vzestupem Makedonie. Tvořili ji těžce vyzbrojení občanští pěšáci, hoplíté, kteří bojovali v sevřených řadách s kruhovým štítem a kopím. Síla sestavy spočívala v soudržnosti a společném tlaku, její pohyblivost však omezoval terén, výcvik a potřeba udržet rovnou linii.

Když se Filip II. roku 359 př. n. l. ujal makedonského království, čelil útokům sousedů i vnitřní nejistotě. Přestavěl vojsko, zavedl soustavný výcvik a spojil různé druhy jednotek do stálé armády. Reformy nevznikly jediným rozhodnutím; navazovaly na řecké zkušenosti i na podmínky makedonské monarchie.

Základem nové pěchoty se stali pezhetairové, doslova pěší druhové krále. Nesli dlouhé kopí zvané sarissa, jehož délka se v pramenech a podle období lišila, běžně se však uvádí přibližně pět až šest metrů. Zbraň se držela oběma rukama a menší štít byl zavěšen na předloktí či rameni.

Několik předních řad mohlo vysunout hroty před čelo jednotky. Pro protivníka tak vznikla hustá překážka, která při čelním střetu ztěžovala přiblížení. Zadní řady podpíraly tlak a nahrazovaly padlé. Účinek závisel na přesném rozestupu, společném kroku a schopnosti vojáků reagovat na povely.

Falanga nebyla samostatným nástrojem pro každý druh boje. Filip ji doplnil hetairskou těžkou jízdou, hypaspisty, lehkou pěchotou, lučištníky a oddíly spojenců. Pevný pěší střed poutal nepřítele, zatímco pohyblivější síly hledaly slabé místo nebo útočily na křídlo. Právě tato spolupráce byla podstatou makedonského úspěchu.

Filipova armáda ovládla většinu řeckého prostoru a roku 338 př. n. l. zvítězila u Chairóneie. Po jeho zavraždění převzal vojsko Alexandr III. Veliký. Při tažení proti Achaimenovské říši falanga bojovala u Graníku, Issu a Gaugamél a vytvářela osu sestavy, kolem níž Alexandr manévroval s jízdou.

V Asii se armáda musela přizpůsobovat horským průsmykům, řekám, obléhání i dlouhým přesunům. Falangité nebyli používáni jen jako nehybná hradba; dokázali pochodovat, měnit směr a podporovat jiné oddíly. Dlouhá sarissa však zůstávala nejúčinnější na prostoru, kde sestava udržela hloubku a souvislé čelo.

Po Alexandrově smrti roku 323 př. n. l. převzala makedonskou falangu vojska jeho nástupců. Helénistická království zvětšovala její hloubku a někdy i délku zbraní. Bitvy mezi podobnými sestavami se měnily v zápas o soudržnost, křídla a okamžik, kdy jedna linie ztratila pořádek.

Seleukovci, Ptolemaiovci, Antigonovci a další panovníci udržovali falangity jako prestižní jádro armády. Jejich výzbroj i označení se lišily podle státu a doby. Prameny rozlišují například chalkaspidy či leukaspidy podle barvy nebo typu štítů, ale názvy nelze automaticky vztáhnout na každou makedonskou jednotku.

Střet s římskými legiemi ukázal výhody i omezení systému. U Kynoskefal roku 197 př. n. l. a u Pydny roku 168 př. n. l. dokázala uspořádaná falanga Římany čelně zatlačit, po narušení linie však jednotlivé mezery využily pohyblivější manipuly. Výsledek nebyl prostým soubojem dvou zbraní, ale také velení, terénu a situace na křídlech.

Výzbroj, sestava a způsob boje

Sarissa byla dřevěná zbraň s kovovým hrotem a kováním na opačném konci. Kvůli délce se pravděpodobně přepravovala rozložená a spojovala kovovou objímkou. Přesná konstrukce se měnila; archeologické nálezy jednotlivých kovových částí neumožňují určit jednotnou délku všech zbraní ani jediné závazné provedení.

Falangita měl menší štít než klasický hoplít, přilbu a podle doby také náprsní ochranu či náholenice. Obě ruce zaměstnávala sarissa, proto štít nemohl používat stejným způsobem jako hoplít. Ochranu vytvářela vzdálenost hrotů, překrytí sousedních mužů a sevřenost celé jednotky.

Prameny popisují různou hloubku sestavy, často šestnáct řad, ale velitel ji mohl měnit podle šířky prostoru a úkolu. Při postupu museli vojáci držet směr; prudký svah, překážky nebo nerovnoměrný tlak vytvářely mezery. Jakmile se protivník dostal za hroty, dlouhá zbraň byla obtížně ovladatelná.

Makedonská taktika bývá vyjadřována obrazem kladiva a kovadliny: falanga poutá protivníka a jízda rozhoduje úderem. Jde o užitečné zjednodušení, nikoli o dobový jednotný předpis. V konkrétních bitvách útočila také pěchota a jízda mohla dlouho svádět vlastní boj na křídle.

Na mincích makedonských a helénistických vládců se falanga zpravidla neurčuje podle jediné dlouhé čáry či postavy s kopím. Výjev je nutné číst spolu s opisem, symbolem, místem ražby a katalogem. Sarissa je historická zbraň, ne samostatný mincovní nominál.