Markrabství

Markrabství neboli marka je feudální územní celek původně založený jako vojensky posílené pohraniční území říše, v jehož čele stál markrabě s rozšířenými vojenskými a správními pravomocemi. Tento typ panství vznikal na strategicky důležitých hranicích křesťanské Evropy jako obranný val proti vnějším nepřátelům, přičemž markrabí disponoval větší mocí než běžný hrabě. V numismatice mají markraběcí mince významné postavení, neboť pohraničí markrabství často získávala mincovní regál jako prostředek k financování obrany.

Historie

Koncept marky vznikl v karolinské říši jako systém obrany hranic proti pohanským a nepřátelským národům. Karel Veliký založil několik pohraničních mark - Španělskou marku proti Maurům, Bretaňskou marku proti Bretonům a Avarskou marku na východě. Správci těchto území, markrabí (marchio, Markgraf), disponovali mimořádnými vojenskými pravomocemi včetně práva mobilizovat vojsko bez královského souhlasu a vést samostatnou diplomacii s pohraničními národy.

Po rozpadu karolinské říše se marky staly základem nových státních útvarů. Východní marka (Ostmark), založená v 10. století jako obrana proti Maďarům, se postupně vyvinula v rakouské markrabství pod vládou Babenberků. Saská východní marka položila základy pozdějšího Braniborska. Míšeňská marka se stala jádrem saského státu. Tyto marky představovaly centra německé kolonizace slovanských území a šíření křesťanství.

Největšího významu dosáhlo moravské markrabství vytvořené v 11. století jako údělné knížectví mladších členů přemyslovské dynastie. Po povýšení Čech na království v roce 1198 získala Morava titul markrabství, což odráželo její postavení jako východní bašty českého státu proti Uhrám. Přemysl Otakar II. jako moravský markrabě před nástupem na český trůn výrazně posílil správní a vojenskou organizaci země. Od roku 1182 byla Morava říšským lénem přímo podléhajícím císaři.

Ve 12. a 13. století vznikala nová markrabství v rámci německé východní expanze. Braniborská marka pod Askánci expandovala na území Pomořanska a Nové marky. Míšeňské markrabství Wettinů kontrolovalo strategické přechody přes Krušné hory a profitovalo ze stříbrných dolů. Bádenské markrabství v jihozápadním Německu střežilo rýnskou hranici. Lužická marka se stala součástí české koruny za Karla IV.

Renesance přinesla transformaci markrabství z vojenských předsunutých základen na kulturní a ekonomická centra. Braniborsko pod Hohenzollerny, od 15. století spojené s pruským vévodstvím, se vyvinulo v jednu z předních německých mocností. Moravské markrabství za vlády Matyáše Korvína a Jiřího z Poděbrad zažívalo ekonomický rozkvět díky obchodu a vinařství. Ansbach a Bayreuth jako franská markrabství představovala centra umění a architektury.

Napoleonské války znamenaly konec většiny markrabství. Bádenské markrabství bylo v roce 1806 povýšeno na velkovévodství. Braniborsko splynulo s pruským královstvím. Jediné moravské markrabství si zachovalo svůj titul jako korunní země Rakouska-Uherska až do roku 1918. Marka jako správní jednotka přežila v některých regionech - například Welsh Marches na hranici Anglie a Walesu nebo Steiermark (Štýrsko) v Rakousku.

Markraběcí práva a správa

Markrabí disponoval rozšířenými pravomocemi oproti běžným hrabatům kvůli vojenské funkci území. Vojenská autorita zahrnovala právo vyhlásit mobilizaci, stavět hrady bez královského souhlasu a uzavírat příměří s nepřítelem. Soudní pravomoc markraběte zahrnovala vysoké soudnictví včetně hrdelního práva nad všemi obyvateli marky. Diplomatické právo umožňovalo samostatné vyjednávání s pohraničními státy o obchodu a průchodu.

Mincovní regál patřil mezi klíčová markraběcí privilegia. Braniborská marka razila stříbrné groše podle míšeňského vzoru, které cirkulovaly po celém severním Německu. Moravské markrabství mělo vlastní mincovny v Brně, Olomouci a Znojmě, produkující denáry a později groše s moravskou orlicí. Míšeňské markrabství proslulo kvalitními groši raženými ze stříbra z Krušných hor. Bádenské tolary s markraběcím erbem konkurovaly císařským ražbám.

Administrativní struktura markrabství byla propracovanější než u běžných hrabství. Zemský hejtman zastupoval markraběte v době nepřítomnosti. Hofmistr řídil markraběcí dvůr, často putující mezi rezidencemi. Zemský sněm složený ze šlechty, duchovenstva a královských měst schvaloval daně a podílel se na zákonodárství. Na Moravě fungoval zvláštní zemský soud s právem soudit i nejvyšší šlechtu. Markrabství byla rozdělena na kraje spravované krajskými hejtmany.

Zajímavosti

• Moravské markrabství bylo jediným markrabstvím s právem volit římského krále jako osmý kurfiřt, ačkoliv toto právo nebylo nikdy realizováno
• Titul markýz ve francouzštině a italštině pochází ze stejného kořene jako markrabě a označuje podobnou hodnost
• Braniborská marka získala přezdívku "písečnice říše" kvůli neúrodné půdě, přesto se stala jádrem pruské velmoci
• Míšeňské markraběcí groše byly tak kvalitní, že je napodobovaly mincovny po celé střední Evropě
• Montferratské markrabství v severní Itálii přešlo sňatkem na byzantské císaře, kteří užívali titul až do pádu Konstantinopole
• Moravská markraběcí orlice šachovaná červeno-stříbrně je jediným šachovaným heraldickým orlem v Evropě