Mincovna Ticinum

Mincovna Ticinum byla pozdně římská císařská mincovna v severoitalském městě Ticinum (dnešní Pavia), která zásobovala oběh mincemi hlavně ve 3.–4. století. Pro numismatiku je důležitá množstvím ražeb i čitelnými značkami mincovny, podle nichž lze mince spolehlivě určit.

Historie

Mincovna Ticinum vznikla v době, kdy se římská říše snažila znovu stabilizovat měnový systém a udržet pod kontrolou klíčové vojenské a dopravní uzly. Ticinum leželo na řece Ticino v blízkosti Pádu a na křižovatce tras, které spojovaly Pádskou nížinu s alpskými průsmyky i s velkými městy severní Itálie, zejména s Mediolanem (Milánem). Právě tato poloha z něj dělala vhodné místo pro mincovnu: mince bylo potřeba dopravovat rychle a ve velkém objemu, často pro výplatu armády a pro zásobování regionu oběživem.

Za založení mincovny se obvykle považuje období vlády Aureliana, kdy mělo dojít k přesunu části mincovní produkce z Mediolana do Ticina. Dává to smysl i prakticky: v pozdním 3. století se mincovní síť měnila podle toho, kde bylo nutné rychle zásobovat trh a vojsko. V následujících desetiletích se mincovna udržela i během reorganizace říše za Diokleciána. Reforma správy i měny posílila význam regionálních mincoven, protože stát potřeboval standardizované ražby ve více centrech, nikoli jen v Římě.

Vrchol významu Ticina spadá do doby tetrarchie a rané konstantinovské éry. Právě tehdy vzniká velké množství bronzových nominálů, které se používaly v každodenním oběhu, a zároveň se zde v určitých obdobích razily i hodnotnější mince. Pro sběratele je Ticinum atraktivní i proto, že jeho produkce dobře „kopíruje“ velké dějiny: změny titulatury panovníků, propagandistické motivy na reverzech i proměny velikosti a kvality oběživa. Na mincích se tak dá sledovat přechod od krizového 3. století k relativně stabilnějšímu systému 4. století.

Činnost mincovny skončila ve 4. století, kdy se mincovní výroba v Itálii a na Západě dál koncentrovala do jiných center a stát postupně upravoval síť provozů podle aktuálních potřeb. V odborné literatuře se jako konec provozu Ticina často uvádí doba Konstantina I. Velikého, kdy byla mincovna uzavřena a mincovní kapacity se přesouvaly jinam. Pro numismatiku je to důležité proto, že uzavření mincovny vytváří jasnou hranici: pozdější mince už Ticinum jako mincovní značku nenesou a sběratelské i archeologické nálezy se dají lépe chronologicky třídit.

Značky mincovny, typy ražeb a určování

Mincovna Ticinum je rozpoznatelná především podle značek v exergu (spodní část rubu) a podle značení dílen (officin), které se připojuje písmenem nebo symbolem. U pozdně římských bronzů se lze setkat s různými podobami značek, typicky se zkratkami odvozenými od názvu města – například formami typu TIC, TT nebo PT – a v konstantinovském období také s označením typu SMT (zkratka pro „posvátnou minci“ spojenou s místem). Konkrétní varianta závisí na období i na použitém systému značení.

Nejčastěji se z Ticina dochovaly bronzové mince určené pro běžný oběh, u nichž je pro určení klíčová kombinace tří prvků: (1) portrét a titulatura panovníka (datace), (2) rubní motiv (typ emise) a (3) značka mincovny a dílny. Stejné rubní typy se totiž často razily současně ve více mincovnách říše, takže samotný motiv nestačí. Pokud je ale značka exergu čitelná, Ticinum se dá určit velmi spolehlivě. Pro praxi je dobré počítat s tím, že u oběžných bronzů bývá exerg často nejvíce opotřebený, a proto se při posuzování hodí hledat i „záložní“ znaky: styl písma, typ věnce či postavy na rubu, případně rozložení nápisu.

Z hlediska numismatického významu je Ticinum typickou „strategickou“ mincovnou pozdní říše: její mince jsou časté v nálezech ze severní Itálie i širšího západního prostoru a dobře ukazují, jak římský stát používal mincovny jako logistický nástroj. Pro sběratele představuje Ticinum zároveň přehledné téma, protože jasná značka mincovny dovoluje budovat ucelené řady podle panovníků, období i jednotlivých emisních typů.