Mincovna Vídeň

Mincovna Vídeň je hlavní rakouská mincovna, která po staletí razila oběžné i pamětní mince pro habsburský stát a později pro Rakousko. Její ražby sahají od středověkých drobných feniků až po tolary a dukáty a v mnoha obdobích určovala měnový standard v širší střední Evropě.

Historie

Mincovna Vídeň se prosadila jako klíčové mincovní centrum tehdy, když se Vídeň stala trvalým politickým a hospodářským těžištěm Podunají. Už rakouští Babenberkové razili v první polovině 12. století mince v Kremži na Dunaji, ale s růstem významu Vídně a s upevněním vévodského postavení se mincovní provoz postupně přesunul do metropole. První jisté kroky vídeňské mincovny se obvykle kladou do let 1193–1194 a v souvislosti s počátky rakouského mincovnictví se zmiňuje vláda Leopolda V. Ctnostného a jeho nástupců, přičemž v rané fázi se razily i drobné stříbrné feniky (zpočátku dvoustranné, později hojně i jednostranné).

Ve středověku se vídeňské drobné ražby dostávaly obchodem i na území dnešních Čech a Moravy. O jejich skutečné přítomnosti svědčí mincovní nálezy, z nichž je patrné, že vídeňské feniky dokázaly konkurovat soudobým drobným českým mincím. V některých regionech byly dokonce z obchodních důvodů napodobovány, což je pro kvalitní a žádané oběživo typické. Vídeň se díky tomu stala nejen místem výroby, ale i „značkou“ důvěry v drobnou měnu v širším prostoru střední Evropy.

Zásadní obrat přinesl nástup Ferdinanda I. v 16. století a dlouhé období habsburské vlády. Vídeň se na mnoho generací zařadila mezi hlavní mincovny soustátí a razila obvyklé tolarové i dukátové nominály, které odpovídaly potřebám velkého státu: stříbrné mince pro široký oběh a zlaté ražby pro vyšší platby, diplomatické dary i reprezentaci. Vedle „vládních“ emisí se ve Vídni razily také mince pro rody, které měly mincovní právo, ale nedisponovaly vlastní mincovnou – i to dokládá, jak silnou výrobní a odbornou základnou vídeňský provoz měl.

V 17. a 18. století se měnilo i fyzické zázemí mincovny. V 17. století sídlila v prostoru označovaném jako Alten Posthause poblíž dómu sv. Štěpána a roku 1753 byla přestěhována do paláce v Himmelpfortgasse. O modernizaci rozhodl František II., který roku 1834 vydal pokyn k vybudování nové mincovny odpovídající soudobým technickým požadavkům. Stavba byla zahájena roku 1835 a nový areál v blízkosti Heumarktu se stal dlouhodobým sídlem mincovny.

V 19. století se vídeňská mincovna stala ještě důležitější, protože se v monarchii postupně uzavíraly další mincovny a mincovní síť se zúžila. Za vlády Františka Josefa I. zůstaly ve fungování v rámci Rakouska-Uherska v zásadě jen Vídeň a Kremnica jako dvě hlavní opory ražby. Proměňovalo se i značení mincovny: do poloviny 18. století se užívaly značky typu W, později se prosadila značka A (nařízená za Josefa II.) a v závěru 19. století se značení na mincích postupně omezilo nebo zcela mizelo podle tehdejších zvyklostí. Vídeň se proslavila zejména ražbou zlatých dukátů a jejich násobků a také stříbrných obchodních mincí, které byly důležité pro mezinárodní oběh.

Po rozpadu monarchie pokračovala Mincovna Vídeň jako rakouská státní mincovna. Z historického pohledu je tak jedním z nejdéle fungujících mincovních podniků ve střední Evropě, jehož produkce zrcadlí přechod od středověkých feniků přes tolarovou éru až k moderním státním emisím.

Ražby, značky a význam pro numismatiku

Mincovna Vídeň je pro sběratele snadno rozpoznatelná podle kombinace období, nominálů a mincovních značek. Ve středověku dominovaly drobné stříbrné feniky, často jednostranné, určené pro každodenní obchod. V raném novověku a zejména v tolarové éře se těžiště přesunulo k velkým stříbrným mincím a k zlatým dukátům: tolary byly praktické pro vyšší platby a zúčtování, zatímco dukáty se uplatňovaly jako prestižní a vysoce důvěryhodné zlato. Ve Vídni vznikaly také různé příležitostné a pamětní medaile, které připomínaly dvorské a státní události a patří k tradičním „nositelům paměti“ habsburské epochy.

Důležitou pomůckou je značení mincovny. U některých období se setkáme se značkou W, později s A, případně s dalšími dílenskými značkami a kontrolními prvky. V praxi to znamená, že i mince se stejným panovníkem a stejným nominálem mohou mít odlišný původ a sběratelsky se lišit právě podle značky a ročníku. U zlatých ražeb (dukáty a násobky) je navíc klíčová přesnost hmotnosti a ryzosti, protože tyto mince byly často vnímány jako obchodní standard. U stříbrných „obchodních“ mincí zase hraje roli šíře oběhu a to, jak byly přijímány mimo vlastní území státu.

Pro numismatiku je vídeňská mincovna důležitá i tím, že v ní vedle oběživa vznikaly ražby pro rody s mincovním právem a také řada medailí. Vídeň tak představuje místo, kde se potkává státní měnová politika, technická úroveň ražby i reprezentace moci – a právě tato kombinace dává vídeňským ražbám dlouhodobou sběratelskou i historickou hodnotu.