Napoleon III.

Napoleon III. byl francouzský prezident a poté císař Druhého císařství (1852–1870), který spojil autoritativní vládu s hospodářskou modernizací a přestavbou Paříže. Jeho režim skončil porážkou ve válce s Pruskem a zanechal výraznou stopu i na mincích.

Historie

Napoleon III., vlastním jménem Ludvík Napoleon Bonaparte (1808–1873), byl synem Ludvíka Bonaparta, někdejšího krále Holandska, a synovcem Napoleona I. Bonaparta. Po pádu císařství vyrůstal v exilu a dlouho žil v atmosféře bonapartistického mýtu, který v části Francie přežíval jako vzpomínka na slávu, pořádek a sociální vzestup. V meziválečných desetiletích se několikrát pokusil o politický návrat a po neúspěších strávil čas ve vězení i v zahraničí, ale zároveň si budoval obraz muže, který rozumí moderní společnosti a slibuje stabilitu.

Rozhodující příležitost přinesla revoluce roku 1848. Francie vyhlásila Druhou republiku a v přímé volbě byl Ludvík Napoleon díky síle jména zvolen prezidentem. Jako hlava státu se brzy dostal do konfliktu s parlamentem a ústavními limity svého mandátu. V atmosféře strachu z nepokojů a sociálních střetů provedl 2. prosince 1851 státní převrat, opřel se o armádu a legitimizoval svůj krok plebiscitem. O rok později bylo vyhlášeno Druhé císařství a Ludvík Napoleon přijal titul Napoleon III.

První léta císařství měla výrazně autoritativní ráz: režim omezoval politickou opozici, tisk a veřejné shromažďování, ale zároveň se snažil působit „sociálně“ a moderně. Napoleon III. podporoval rozvoj průmyslu, bankovnictví a železnic, měnil správu a usiloval o to, aby stát působil jako motor hospodářského růstu. V zahraniční politice chtěl obnovit prestiž Francie a zlomit izolaci, proto se zapojil do krymské války a později do italských konfliktů, kde podpořil sjednocovací snahy proti rakouskému vlivu.

Jedním z nejviditelnějších symbolů jeho éry byla proměna Paříže. Přestavba vedená Georgesem-Eugènem Haussmannem změnila město širokými bulváry, novými parky, kanalizací i moderními veřejnými stavbami. Vedle hygieny a dopravy měla přestavba i politický rozměr: město bylo lépe kontrolovatelné a nové reprezentativní osy měly ukazovat sílu státu. Zároveň vznikala nová urbanistická kultura, která ovlivnila i další evropská města.

V 60. letech se císařství postupně liberalizovalo. Režim povoloval větší prostor parlamentu a veřejné debatě, částečně i pod tlakem měnící se společnosti a opozice. Napoleon III. se snažil vyvažovat konzervativní oporu režimu s potřebou získat podporu měst a rostoucího dělnictva. Tento „liberální obrat“ však probíhal ve chvíli, kdy se francouzská zahraniční politika dostávala do složitých situací. Neúspěchem skončila například mexická expedice, která měla vytvořit přátelský režim v Americe, ale proměnila se v drahý a politicky problematický podnik.

Osudovým střetem se stala válka s Pruskem roku 1870, spojená s rychlým vzestupem německé moci pod vedením Otto von Bismarcka. Francie utrpěla těžkou porážku a Napoleon III. byl po bitvě u Sedanu zajat. V Paříži byla vyhlášena republika, císařství se zhroutilo a země vstoupila do období krizí, které vyvrcholily i Pařížskou komunou. Napoleon III. odešel do exilu ve Velké Británii, kde roku 1873 zemřel. Jeho odkaz zůstává dvojznačný: na jedné straně modernizace a urbanistická proměna, na druhé autoritativní politika a konec režimu ve válečné katastrofě.

Vláda, symbolika a mince Napoleona III.

Napoleon III. používal mince jako nástroj státní reprezentace: portrét panovníka a nápisy o císařství měly denně připomínat legitimitu režimu. Nejznámější jsou zlaté dvacetifranky („napoleony“) a další zlaté nominály, které se v 19. století uplatňovaly i v mezinárodním obchodě. Vedle zlata hrály roli i stříbrné a měděné mince pro běžný oběh, kde se proměňovala ikonografie podle politické fáze jeho vlády.

Numismaticky je atraktivní už přechod mezi republikánským a císařským obdobím: v letech prezidentství se na mincích objevuje jméno Ludvíka Napoleona, zatímco po roce 1852 nastupuje císařská titulatura. U císařských mincí se sledují ročníky, mincovní značky a typ portrétu (například s vavřínem či bez), protože právě tyto detaily často určují běžnost nebo naopak sběratelskou zajímavost kusu.

Pro sběratele je klíčové rozlišit, zda cenu tvoří hlavně kov, nebo vzácnost ročníku a zachovalost. U zlatých nominálů bývá důležitá i neporušená hrana a přirozený povrch bez leštění; u stříbrných mincí rozhoduje čitelnost opisu a míra oběhového otěru. Proto se vyplatí mince nečistit, ověřit parametry (hmotnost, průměr) a u dražších kusů pracovat s odborným určením konkrétní varianty.