Napoleonův konkordát

Napoleonův konkordát byla dohoda mezi Francouzskou republikou vedenou prvním konzulem Napoleonem Bonapartem a papežem Piem VII., podepsaná 15. července 1801. Obnovila veřejné působení katolické církve po revoluci, uznala katolicismus jako víru většiny Francouzů a ponechala státu silnou kontrolu.

Historie

Francouzská revoluce zásadně změnila postavení katolické církve. Národní shromáždění zrušilo desátky, zestátnilo církevní majetek a roku 1790 přijalo občanskou ústavu duchovenstva. Biskupové a kněží se měli volit a skládat přísahu státu, což rozdělilo církev i věřící.

Papež Pius VI. občanskou ústavu odmítl. Část duchovních přísahala, jiní pokračovali tajně nebo odešli do exilu. Revoluční vlády během radikalizace zavíraly kostely, měnily kalendář a pronásledovaly odpůrce. Pozdější Direktorium náboženskou politiku zmírňovalo i znovu zpřísňovalo podle politické situace.

Rozkol se výrazně projevil na venkově a přispěl k odporu ve Vendée a dalších regionech, třebaže tamní válku nelze vysvětlit pouze vírou. Revoluce zároveň prodala církevní půdu množství nových vlastníků. Jakákoli obnova vztahů proto musela chránit majetkové změny, jinak by vyvolala nový konflikt.

Napoleon Bonaparte převzal moc převratem 18. brumairu roku 1799 a stal se prvním konzulem. Náboženství chápal jako zdroj společenského pořádku a legitimity. Nepřál si návrat předrevoluční církevní moci, chtěl však ukončit rozkol a získat věřící pro nový režim.

Pius VII. byl zvolen papežem roku 1800 po smrti Pia VI. ve francouzském zajetí. Přál si obnovit kanonickou jednotu francouzské církve a veřejnou bohoslužbu. Vyjednávání vedli na francouzské straně mimo jiné Joseph Bonaparte a abbé Bernier, za papeže kardinál Ercole Consalvi a další zástupci.

Jednání bylo obtížné kvůli jmenování biskupů, postavení bývalých držitelů úřadů, majetku a formulaci o státním náboženství. Konečný text byl podepsán v Paříži 15. července 1801, tedy 26. messidoru roku IX revolučního kalendáře. Vyhlášen byl až v dubnu 1802.

Dohoda prohlásila katolické, apoštolské a římské náboženství za víru velké většiny francouzských občanů, nikoli za výlučné státní náboženství. Veřejná bohoslužba byla povolena při dodržování policejních předpisů, což zachovávalo možnost státního dohledu.

Papež vyzval všechny dosavadní francouzské biskupy k rezignaci, aby bylo možné vytvořit novou diecézní mapu. Pokud odmítli, mohl je sesadit nebo nahradit. První konzul nominoval nové biskupy a papež jim uděloval kanonické ustanovení, čímž se propojila státní a církevní pravomoc.

Biskupové a kněží skládali přísahu věrnosti vládě. Stát jim vyplácel platy a biskupové jmenovali faráře se souhlasem úřadů. Církev se vzdala nároku na majetek zcizený během revoluce, takže kupující národních statků nemuseli očekávat restituci.

Napoleon předložil konkordát zákonodárným orgánům spolu s Organickými články. Ty francouzská vláda přijala jednostranně a upravila jimi publikaci papežských dokumentů, semináře, bohoslužbu i organizaci protestantských církví. Svatý stolec proti části článků protestoval.

Obnovení kostelů, diecézí a farností pomohlo zacelit revoluční rozkol, ale vytvořilo také státem placenou a kontrolovanou církev. Duchovní, kteří odmítli nový pořádek, pokračovali v takzvané malé církvi. Smíření proto nebylo okamžité ani úplné.

Pius VII. přijel roku 1804 do Paříže na Napoleonovu císařskou korunovaci. Spolupráce se však brzy změnila v konflikt kvůli kontinentální politice a papežským státům. Napoleon roku 1809 papežská území připojil a papeže držel v zajetí, což ukazuje meze konkordátního partnerství.

Podmínky dohody a Organické články

Text konkordátu má sedmnáct článků a je třeba jej odlišit od Organických článků zveřejněných roku 1802. Ty nebyly součástí vyjednané smlouvy, i když ve francouzské praxi fungovaly společně. Papežský nesouhlas s nimi nezrušil samotný konkordát.

Nominace biskupa prvním konzulem neznamenala, že stát mohl sám udělit duchovní úřad. Kanonické ustanovení zůstalo papeži. Naopak papež nemohl běžně prosadit francouzského biskupa bez státní nominace. Systém vytvářel vzájemnou závislost s výraznou převahou vlády v personální politice.

Majetkové ustanovení chránilo kupce bývalých církevních statků. Stát místo restitucí slíbil přiměřené zabezpečení biskupů a farářů. Řešení uklidnilo vlastníky, ale učinilo duchovenstvo finančně závislým na rozpočtu a veřejné správě.

Medaile vydané k náboženskému míru mohou zobrazovat Napoleona, Pia VII., oltář nebo alegorie svornosti. Přímé určení vychází z opisu a data. Běžný napoleonský frank z roku 1801 či 1802 není automaticky pamětní ražbou konkordátu.

Český název Napoleonův konkordát obvykle označuje dohodu z roku 1801. Napoleon uzavřel s papežem i pozdější konkordát ve Fontainebleau roku 1813, který Pius VII. odvolal. Rok musí být uveden, hrozí-li záměna těchto dvou dokumentů. Dohoda vstoupila do veřejného života až po ratifikaci a vyhlášení roku 1802. Datum podpisu a datum účinného správního uspořádání proto nejsou zaměnitelná. Dobový tisk může slavit „náboženský mír“, i když místní reorganizace farností pokračovala další měsíce a roky.