Pragmatická sankce
Pragmatická sankce byla státní listina vydaná císařem Karlem VI. v roce 1713, která ustanovila nedělitelnost habsburských dědičných zemí a zavedla ženskou posloupnost na trůně. Tento dokument umožnil jeho dceři Marii Terezii nastoupit na trůn, ale také vyvolal válku o rakouské dědictví. K vyhlášení a uznání pragmatické sankce byly raženy pamětní mince a medaile, které dokumentují tento přelomový okamžik evropských dějin.
Historie
Pragmatická sankce vznikla z dynastické krize Habsburků. Císař Karel VI. neměl mužského dědice, pouze dvě dcery - Marii Terezii a Marii Annu. Podle dosavadního práva by habsburské země připadly vedlejším liniím rodu nebo dokonce cizím dynastiím s dědickými nároky. Karel VI. proto 19. dubna 1713 vydal pragmatickou sankci, která stanovila tři zásadní principy: nedělitelnost a nezcizitelnost všech habsburských dědičných zemí, primogenituru v mužské linii a při vymření mužské linie dědění v ženské linii. Dokument tak poprvé právně sjednotil rakouské, české a uherské země v jeden nedělitelný celek.
Prosazení pragmatické sankce se stalo hlavním cílem Karlovy zahraniční politiky. Postupně získával uznání dokumentu od zemských sněmů - nejprve rakouských a českých, nejobtížněji uherského, který sankci přijal až v roce 1723 výměnou za potvrzení uherských svobod. Mezinárodní uznání vyžadovalo složitá jednání a ústupky. Španělsko, Prusko, Sasko, Francie a Bavorsko postupně sankci uznaly, často výměnou za územní nebo obchodní výhody. Karel VI. obětoval obchodní společnosti a vedl nákladné války, aby zajistil uznání nástupnických práv své dcery.
Po Karlově smrti v roce 1740 se ukázalo, že mezinárodní garance neměly velkou hodnotu. Bavorsko, Prusko, Sasko a Francie zpochybnily platnost pragmatické sankce a nárokaly si části habsburského dědictví. Vypukla válka o rakouské dědictví, v níž mladá Marie Terezie musela hájit svůj trůn. Pruský král Fridrich II. Veliký obsadil Slezsko, bavorský kurfiřt Karel Albrecht se prohlásil římským císařem. Marie Terezie prokázala mimořádné schopnosti, získala podporu Uher a Británie a nakonec uhájila většinu dědictví kromě Slezska. Pragmatická sankce tak sice umožnila ženskou vládu, ale nemohla zabránit územním ztrátám. Přesto zůstala základním zákonem monarchie až do roku 1918.
Pragmatická sankce v numismatice
Vyhlášení a uznání pragmatické sankce bylo doprovázeno ražbou pamětních mincí a medailí. Karel VI. nechal vyrazit stříbrné tolary a zlaté dukáty s alegorickými výjevy symbolizujícími jednotu habsburských zemí. Na těchto mincích se objevuje rakouský orel držící v pařátech symboly jednotlivých zemí - českou korunu, uherskou korunu svatého Štěpána, burgundský kříž. Nápisy zdůrazňovaly nedělitelnost monarchie latinskými hesly jako "Indivisibiliter ac Inseparabiliter" (Nedělitelně a neoddělitelně).
Jednotlivé země vydávaly vlastní pamětní ražby k přijetí pragmatické sankce. Český sněm nechal vyrazit medaili s českým lvem holdujícím habsburskému orlu. Uhersko razilo dukáty s postavou Hungarie předávající korunu Marii Terezii. Po vypuknutí války o dědictví vznikaly propagandistické medaile - Marie Terezie razila tolary s heslem "Justitia et Clementia" zdůrazňující legitimitu své vlády. Protivníci vydávali satirické medaile zpochybňující ženskou vládu. Nejslavnější je korunovační tolar Marie Terezie jako české královny z roku 1743 s nápisem potvrzujícím pragmatickou sankci. Tyto numismatické památky dokumentují dramatický zápas o habsburské dědictví a etablování ženské vlády v konzervativní Evropě.
Zajímavosti
- Karel VI. utratil více peněz na prosazení pragmatické sankce než na všechny své války dohromady
- Marie Terezie byla jediná žena, která kdy vládla habsburským zemím z vlastního práva
- Uherský sněm přijal pragmatickou sankci až po třech lahvích tokajského vína pro každého poslance
- Pruský král Fridrich II. uznal sankci, ale po Karlově smrti ji okamžitě porušil obsazením Slezska
- Poslední panovník vládnoucí podle pragmatické sankce byl Karel I., který abdikoval v roce 1918