Prubířský kámen

Prubířský kámen (často z tmavého jemnozrnného kamene, lidově i „buližník“) je jednoduchá pomůcka k orientační zkoušce drahých kovů. Na kámen se udělá otěr kovu a ten se porovná s reakcí zkušebních kyselin nebo s otěry etalonů, čímž lze odhadnout ryzost i pravost.

Historie

Prubířský kámen patří k nejstarším metodám, jak rychle posoudit kvalitu zlata a stříbra bez složitých přístrojů. Princip je překvapivě praktický: kov se při otěru na vhodný kámen zanechá stopu, jejíž barva, lesk a chování při chemické zkoušce prozradí, zda jde o drahý kov a v jaké je přibližné ryzosti. Takové „dotykové“ zkoušení se používalo už ve starověku a ve středověku se stalo běžnou součástí práce zlatníků, mincmistrů i obchodníků. V době, kdy byla kvalita mincí i slitků klíčová pro důvěru v obchod, šlo o cenný nástroj každodenní praxe.

Ve středověké a raně novověké Evropě byla kontrola kovu zásadní nejen pro šperkařství, ale i pro mincovnictví. Mincovny pracovaly s přísně stanovenými standardy hmotnosti a ryzosti, a jakákoli odchylka mohla poškodit pověst panovníka i stabilitu oběhu. Prubířský kámen tak nepředstavoval jen „řemeslnou pomůcku“, ale součást širšího systému kontroly a odpovědnosti. Tam, kde se pracovalo s drahým kovem ve větším objemu, se vedle rychlých zkoušek uplatňovaly i přesnější metody (například zkoušky tavením), prubířský kámen ale zůstával nepostradatelný jako první a rychlý filtr.

Samotný kámen musel mít určité vlastnosti: tvrdý, jemnozrnný, houževnatý povrch, který dovolí vytvořit souvislý otěr a zároveň ho „neudusí“ zrnitostí. V praxi se osvědčily tmavé kameny, na nichž je stopa kovu dobře viditelná. Označení „buližník“ se v češtině často používá jako lidové pojmenování, i když prubířské kameny mohou být z různých vhodných hornin. Důležitější než geologická nálepka je funkce: stabilní povrch, který se dá opakovaně používat, čistit a udržovat.

S rozvojem chemie a později i přístrojových metod se prubířský kámen nepřestal používat, jen se změnila jeho role. Tam, kde je potřeba rychlá orientace (například při výkupu zlata, kontrole šperku nebo posouzení mince v terénu), má stále své místo. V profesionální praxi se výsledky často potvrzují přesnějšími testy, ale dotyková zkouška zůstává oblíbená pro svou rychlost, nízké náklady a překvapivě dobrou vypovídací hodnotu, pokud ji provádí zkušený člověk.

Jak funguje a jak se používá při ověřování kovu

Postup je jednoduchý: zkoušený předmět se lehce přetáhne po kameni tak, aby vznikl viditelný otěr. Ten se pak hodnotí buď porovnáním s otěry známých etalonů (jehly či destičky definované ryzosti), nebo pomocí zkušebních kyselin určených pro konkrétní kovy a rozsahy ryzostí. U zlata se běžně sleduje, jak se otěr chová při působení kyseliny – některé slitiny se rychle „ztratí“, jiné odolávají. U stříbra se používají odlišné reagencie a pozoruje se změna barvy či rozpouštění stopy. Smyslem je rychle odlišit například pozlacený povrch od masivního zlata a přibližně určit ryzost.

Je dobré počítat s limity. Prubířský kámen dává orientační výsledek a nejlépe funguje na nepokoveném, čistém povrchu. U předmětů s povrchovou úpravou (zlacení, rhodiování) může otěr ukázat jen vrchní vrstvu, a proto se někdy zkouší méně nápadné místo nebo hrana. Také velmi tvrdé slitiny nebo výrazně zoxidované povrchy mohou výsledek zkreslit, protože otěr nevznikne správně nebo se v něm mísí nečistoty. V numismatice je navíc potřeba opatrnost: u sběratelsky cenných mincí se jakékoli mechanické zkoušení může považovat za zásah do povrchu.

Výhodou prubířského kamene je rychlost a praktičnost. Pro investiční kovy a běžné šperky je to užitečný první krok, který může upozornit na zjevný problém (například pouhé pozlacení, nevhodnou slitinu nebo podezřelé chování otěru). Pro definitivní určení ryzosti a pro sporné případy se však používají přesnější metody, například měření hustoty, rentgenová fluorescence nebo laboratorní zkoušky. Ideální praxe je proto kombinovat rychlou orientaci prubířským kamenem se šetrností k předmětu a s ověřením tam, kde jde o vyšší hodnotu.