Půjčka

Půjčka je dočasné poskytnutí peněz, zboží nebo jiných hodnot dlužníkovi s podmínkou vrácení v dohodnuté lhůtě, často s úrokem. V historii peněžnictví byly půjčky klíčovým mechanismem rozvoje obchodu a bankovnictví, od starověkých chrámových úvěrů přes středověké směnky až po moderní bankovní systém.

Historie

Půjčka jako ekonomický instrument existovala již v nejstarších civilizacích před vznikem mincí. V Mezopotámii kolem roku 3000 před naším letopočtem chrámy v Uru a Babylonu poskytovaly zemědělcům půjčky v obilí na osev s podmínkou vrácení po sklizni s navýšením o třetinu. Tyto transakce byly zaznamenávány na hliněných tabulkách v klínovém písmu, které představují nejstarší dochované úvěrové smlouvy. Chammurapiho zákoník z roku 1754 před naším letopočtem reguloval úrokové sazby - maximálně 33,3 procenta ročně pro půjčky v obilí a 20 procent pro půjčky ve stříbře. Porušení těchto limitů bylo trestáno ztrátou pohledávky.

Ve starověkém Řecku a Římě se půjčky staly základem obchodního systému. Řečtí trapezité (bankéři) poskytovali námořní půjčky (nautika) na financování obchodních expedic s úrokem 20-30 procent na cestu, přičemž riziko ztráty lodi nesl věřitel. Římské právo rozlišovalo mutuum (bezúročnou půjčku přátel), commodatum (výpůjčku věci k užívání) a foenus (úročenou půjčku). Julius Caesar omezil maximální úrok na 12 procent ročně. Senátoři oficiálně nesměli půjčovat na úrok, proto využívali prostředníky z řad jezdců. Největší věřitel republiky Marcus Crassus půjčoval až 50 milionů sesterciů současně.

Středověké křesťanství považovalo úročené půjčky za lichvu a hřích. Církevní zákaz vycházel z biblického příkazu Mutuum date nihil inde sperantes (půjčujte, nic za to neočekávajíce). Paradoxně tento zákaz vytvořil monopol pro židovské věřitele, kteří nebyli vázáni církevním právem. Židovští bankéři jako Aaron z Yorku v Anglii 12. století půjčovali králům, šlechtě i klášterům na stavbu katedrál. Křesťanští obchodníci obcházeli zákaz různými technikami - úrok maskovali jako dar, provizi, pojištění rizika nebo kurzovní rozdíl. Italské bankovní domy vyvinuly směnku, která skrývala úrok v rozdílu směnných kurzů.

V českých zemích reguloval půjčky již Břetislavova dekreta z roku 1039, která zakazovala lichvu. Přemysl Otakar II. povolil židům půjčovat křesťanům za maximální týdenní úrok 2 groše z kopy, což činilo 173 procent ročně. Kutnohorské horní právo upravovalo systém kuksů - půjček na těžbu stříbra, kdy věřitel získával podíl na vytěženém kovu. Karel IV. reguloval půjčky ve Zlaté bule sicilské z roku 1361, stanovil maximální úrok na 43 procent ročně. Jan Hus ostře kritizoval půjčky kněží na úrok jako těžký hřích. Za husitských válek vznikly nucené půjčky měst na financování vojsk.

Reformace 16. století změnila pohled na půjčky. Martin Luther rozlišoval mezi lichvou a poctivým úvěrem na produktivní účely. Jan Kalvín v roce 1545 teologicky ospravedlnil mírný úrok 5-6 procent. To umožnilo rozvoj moderního bankovnictví. Fuggerové půjčili Karlu V. 850 000 zlatých na císařskou korunu za 54 procent úrok. První veřejné banky - Banco di Rialto v Benátkách (1587) a Amsterdamská banka (1609) - standardizovaly úvěrové podmínky. Zaváděly se hypoteční půjčky zajištěné nemovitostmi, lombardní půjčky na zástavu movitých věcí, kontokorentní úvěry pro obchodníky.

Průmyslová revoluce transformovala půjčky v masový fenomén. Vznikaly spořitelny poskytující drobné půjčky, záložny (montes pietatis) půjčující na zástavu, kampeličky pro zemědělce. První britská stavební spořitelna v roce 1775 zavedla hypotéky pro střední třídu. Státní půjčky ve formě dluhopisů financovaly války a infrastrukturu - britský státní dluh vzrostl z 2 milionů liber v roce 1688 na 850 milionů v roce 1815. Centrální banky začaly půjčovat komerčním bankám jako věřitelé poslední instance. Moderní systém částečných rezerv umožňuje bankám půjčovat mnohonásobek vkladů, což vytváří většinu peněžní zásoby úvěrovou expanzí.

Typy půjček a jejich zajištění

Půjčky se dělí podle různých kritérií na zajištěné a nezajištěné, krátkodobé (do 1 roku), střednědobé (1-5 let) a dlouhodobé (nad 5 let), účelové a neúčelové. Zajištění půjček se historicky vyvíjelo od osobního ručení přes zástavy movitých věcí až po moderní instrumenty. Lombardní půjčky využívaly zástavu cenností, hypotéky nemovitosti, fenus nauticum lodě a náklad. Středověké zástavy zahrnovaly privilegia, důchody, cla, celá panství. Směnečné půjčky byly zajištěny podpisy rukojmích - avalistů. Moderní zajištění zahrnuje bankovní záruky, pojištění úvěru, deriváty.

Úročení půjček prošlo dlouhým vývojem od prostého úroku přes složené úročení až po variabilní sazby navázané na referenční hodnoty. Anatocismus - úročení úroků - byl většinou zakázán až do 19. století. Efektivní úroková sazba zahrnuje všechny náklady půjčky včetně poplatků. RPSN (roční procentní sazba nákladů) umožňuje srovnání různých půjček. Bazické body (1/100 procenta) měří rizikovou prémii. Negativní úrokové sazby zavedené některými centrálními bankami po roce 2008 představují historickou anomálii, kdy věřitel platí dlužníkovi.

Zajímavosti

• Nejstarší dochovaná půjčka je sumerská tabulka z roku 2400 př. n. l. dokumentující půjčku 5 šekelů stříbra na nákup ječmene
• Největší půjčka v historii byla 1,5 bilionu dolarů od Fedu americkým bankám během krize 2008
• Ve středověké Florencii bylo zakázáno půjčovat ženám bez souhlasu manžela pod trestem ztráty pohledávky
• Nejdelší půjčka byla britská Consols - věčná renta z roku 1751 splacená až v roce 2015