Půlkrejcar

Půlkrejcar je drobná mince o hodnotě poloviny krejcaru, která se v habsburských zemích razila ve stříbře i později v mědi. V českých zemích se objevuje už za 17. století a v různých obdobích sloužila jako běžné oběživo pro malé každodenní platby.

Historie

Půlkrejcar patří k nejmenším nominálům krejcarové soustavy a jeho dějiny dobře ukazují, jak se v habsburském mincovnictví měnily materiály i potřeby oběhu. V českých zemích je nejstarší výraznější výskyt spojován s dobou vlády Ferdinanda II., kdy se v době měnových otřesů na počátku třicetileté války objevily drobné ražby vázané na tzv. „kiprové“ období. Právě tehdy byl v mincovně v Kutné Hoře ražen jednostranný stříbrný půlkrejcar o hmotnosti přibližně 0,56 g (ročníky 1621–1622). Jednostranná ražba u takto drobného nominálu nebyla samoúčelná: u velmi tenkých a malých střížků šlo o praktické řešení výroby, které umožnilo rychle dodat do oběhu potřebné „drobné“.

V pozdějších desetiletích se půlkrejcar objevuje i v období stabilnějšího mincovního režimu, někdy spojovaného s označením „mince dobrého zrna“. Ražby tohoto nominálu probíhaly nejen v Kutné Hoře, ale i v dalších mincovnách včetně Prahy a Jáchymova. Do mincovního obrazu střední Evropy patří také slezské mincovny, kde se půlkrejcary razily například ve Vratislavi a v Nise. To ukazuje, že šlo o nominál běžně potřebný v regionálním oběhu: drobná mince byla důležitá pro trhy, městské platby, menší mzdy i rozměňování větších částek.

Stříbrná podoba půlkrejcaru se udržela poměrně dlouho. Za vlády Marie Terezie se ještě razily jednostranné stříbrné půlkrejcary a za poslední takovou pražskou ražbu se uvádí rok 1759, kdy měl kus hmotnost zhruba 0,51 g. Právě v této době je už patrný dlouhodobý trend: pro nejnižší nominály začíná být stříbro ekonomicky méně vhodné, protože cena kovu a výrobní náklady rostou, zatímco drobné mince musí zůstat dostupné a ve velkém množství. Není proto překvapivé, že v návaznosti na měnové úpravy byl půlkrejcar v praxi nahrazen měděnou drobnou mincí (v dobové terminologii se setkáme s „grešlí“), která lépe odpovídala potřebám oběhu a dostupnosti kovu.

Myšlenka měděného půlkrejcaru se pak vrátila na přelomu 18. a 19. století. Měděný půlkrejcar byl zaveden dekretem z 1. srpna 1800; uvádí se hmotnost kolem 2,19 g a ražba proběhla za vlády Františka II. pouze v ročníku 1800. Nominál se tak stal spíše krátkou epizodou než stabilní součástí oběživa. K obnovení došlo až za Františka Josefa I., a to na základě nařízení z 7. dubna 1851. V Praze byl následně půlkrejcar ražen opět jen v jediném ročníku 1851, což z něj dělá jasně vymezený, dobře datovatelný typ v rámci novodobé krejcarové měny.

Podoby, materiál a použití v oběhu

Půlkrejcar se v průběhu času výrazně proměňoval podle toho, zda šlo o stříbrnou nebo měděnou ražbu. Stříbrné půlkrejcary bývaly velmi malé a tenké, často i jednostranné, což souviselo s úsporou materiálu a s technickými možnostmi ražby na drobných střížcích. Vzhledově nesly základní panovnické či zemské motivy a hodnotu bylo nutné vyjádřit co nejjednodušeji, aby byla na malé ploše čitelná. V oběhu plnily roli „nejnižších peněz“ – byly určeny pro nejmenší platby a pro rozměňování, bez nichž tržní život měst a venkova fungoval jen obtížně.

Měděné půlkrejcary (1800 a později 1851) mají oproti stříbrným výrazně vyšší hmotnost a působí robustněji, což odpovídá rozdílné hodnotě kovu. Z hlediska funkce šlo stále o drobný nominál, který měl doplnit oběh o mince vhodné pro malé transakce, ale zároveň umožnit mincovně vyrábět dostatek kusů bez zátěže na drahé kovy. Pro numismatický popis je proto klíčové uvést období, materiál a mincovnu: pod stejným názvem se totiž skrývají odlišné typy, od drobných stříbrných jednostranných ražeb 17.–18. století až po novodobé měděné kusy se specifickými, často jen jednorázovými ročníky.