Půlkrejcar

Půlkrejcar (1/2 krejcar) byl nejprve stříbrnou, později měděnou mincí nejnižší nominální hodnoty v habsburském měnovém systému, raženou v českých zemích od roku 1621 do roku 1851. Tato drobná mince o hodnotě poloviny krejcaru představovala základní platidlo pro každodenní drobné transakce a její vývoj od stříbrné k měděné ražbě odráží ekonomické proměny raného novověku.

Historie

První půlkrejcar byl v českých zemích vyražen jako jednostranná stříbrná mince o hmotnosti 0,56 gramu za vlády Ferdinanda II. v kutnohorské mincovně. Ražba probíhala v období takzvané kiprové mince v letech 1621-1622 pod vedením mincmistra Šebestiána Hölzla. Tento monetární experiment souvisel s inflační politikou během třicetileté války, kdy byla snaha vytvořit co nejdrobnější nominály pro běžný platební styk.

Kiprová měna představovala období největší měnové krize v českých dějinách. Obsah stříbra v mincích byl drasticky snižován, což vedlo k hyperinflaci a zhroucení důvěry v oběživo. Půlkrejcary z tohoto období byly raženy pouze jednostranně - nesly jen heraldický znak bez opisu, což snižovalo náklady na výrobu razidel. Po kolapsu kiprové měny v roce 1623 byla ražba dočasně zastavena.

S nástupem období mincí dobrého zrna po stabilizaci měny byla obnovena ražba půlkrejcarů v několika mincovnách. Kromě Prahy a Jáchymova se výroba rozšířila do slezských mincoven ve Vratislavi a Nise. Tyto mince již měly standardizovanou podobu s portrétem panovníka na averzu a říšskou orlicí na reverzu. Kvalita ražby se výrazně zlepšila, přesto zůstávaly nejdrobnějším stříbrným nominálem.

Zásadní změna nastala za vlády Marie Terezie, kdy byl v Praze roku 1759 vyražen poslední jednostranný stříbrný půlkrejcar o hmotnosti 0,51 gramu. Téhož roku byl tento nominál nahrazen měděnou grešlí, což představovalo definitivní odklon od stříbrného standardu u nejnižších nominálů. Důvodem byla ekonomická nerentabilita ražby tak drobných stříbrných mincí a potřeba uvolnit stříbro pro vyšší nominály.

Měděný půlkrejcar byl obnoven za vlády Františka II. (jako rakouský císař František I.) dekretem z 1. srpna 1800. Nová mince vážila 2,19 gramu a byla ražena pouze v roce 1800 v několika mincovnách monarchie včetně Prahy, kde ražbu vedl mincmistr Kendler. Tato emise měla pomoci řešit nedostatek drobných mincí v oběhu během napoleonských válek.

Poslední kapitolu historie půlkrejcaru napsal František Josef I., který nařízením ze 7. dubna 1851 obnovil ražbu tohoto nominálu v rámci příprav na zavedení nové rakouské měny. V pražské mincovně pod vedením mincmistra A. France byl vyražen jediný ročník 1851. Tato emise se stala posledním půlkrejcarem raženým na území českých zemí, neboť měnová reforma z roku 1857 zavedla nový decimální systém s krejcarem děleným na 100 nových jednotek.

Technické parametry a varianty

Stříbrné půlkrejcary z období 1621-1759 měly různou hmotnost podle období ražby. Kiprové emise vážily 0,56 gramu při velmi nízkém obsahu stříbra, zatímco pozdější ražby dobrého zrna obsahovaly standardních 0,51 gramu při vyšší ryzosti. Průměr se pohyboval kolem 14-15 milimetrů. Jednostranné ražby nesly pouze státní znak nebo monogram panovníka.

Měděné půlkrejcary byly výrazně těžší - standardní hmotnost činila 2,19 gramu při průměru 20 milimetrů. Tyto mince nesly na averzu rakouskou orlici s císařskou korunou, na reverzu nominální hodnotu v věnci. Kvalita ražby měděných emisí byla obecně nižší než u stříbrných předchůdců kvůli měkčímu materiálu a masové produkci.

Mezi sběrateli jsou nejvíce ceněny kiprové půlkrejcary z let 1621-1622, které představují numismatické svědectví největší měnové krize v českých dějinách. Vzácné jsou také poslední stříbrné emise z roku 1759 a přechodové měděné ražby z roku 1800. Pražský půlkrejcar z roku 1851 je vyhledáván jako poslední exemplář tohoto nominálu ražený v Čechách.

Zajímavosti

• Název "krejcar" pochází z německého "Kreuzer" podle kříže, který byl na prvních těchto mincích zobrazen
• Kiprové půlkrejcary obsahovaly tak málo stříbra, že lid je nazýval "plecháčky" nebo "cíňáky"
• V roce 1759 stál chléb 8 krejcarů, takže za jeden půlkrejcar bylo možné koupit maximálně housku
• Padělání půlkrejcarů bylo paradoxně ekonomicky nevýhodné, protože náklady na výrobu převyšovaly nominální hodnotu
• Měděné půlkrejcary z roku 1800 byly tak velkého průměru, že se nevešly do standardních měšců na drobné
• Poslední pražský půlkrejcar z roku 1851 má dnes sběratelskou hodnotu až 5000 Kč v zachovalém stavu