Robert I. z Anjou

Robert I. z Anjou, zvaný Moudrý (1276–1343), byl od roku 1309 neapolským králem, hrabětem z Provence a titulárním králem jeruzalémským. Patřil k hlavním představitelům propapežské politiky v Itálii, podporoval umění a vzdělanost a ve velkém množství vydával rozšířené stříbrné gigliato.

Historie

Robert se narodil roku 1276 jako syn Karla II. z Anjou a Marie Uherské. Anjouovská dynastie vládla v jižní Itálii po dobytí království Karlem I., ale Sicilské nešpory roku 1282 odtrhly ostrov Sicílii pod aragonskou vládu. Kontinentální část se správním centrem v Neapoli přesto v dobové titulatuře nadále označovala jako Království sicilské.

Robert nebyl původně hlavním dědicem. Jeho starší bratr Karel Martel zemřel roku 1295, ale zanechal syna Karla Roberta, pozdějšího uherského krále. Nástupnictví v Neapoli připadlo Robertovi a po smrti Karla II. roku 1309 byl korunován. Spor o dynastická práva ukazuje, že označení „první“ nebo „přirozený“ dědic může bez vysvětlení klamat.

Jako král se Robert zapojoval do mocenských střetů mezi papežskými guelfy a císařskými ghibelliny. Jeho vliv sahal prostřednictvím Provence a spojenců do severní a střední Itálie, nebyl však stálou kontrolou celého prostoru. Dvůr v Neapoli podporoval právníky, teology, básníky a výtvarné umělce. S Robertovým prostředím jsou spojováni Petrarca, Boccaccio a malíř Simone Martini.

Robertův jediný legitimní syn Karel Kalábrijský zemřel roku 1328. Nástupnicí se proto stala vnučka Johana I. Robert se snažil její postavení zajistit sňatkem s Ondřejem Uherským, což po jeho smrti nezabránilo dynastické a politické krizi.

Robert zemřel 20. ledna 1343 v Neapoli. Jeho stříbrné gigliati pokračovaly v typu zavedeném Karlem II. a díky důvěře ve stříbrný standard se rozšířily po Středomoří. Některé kusy v jeho jménu mohly vznikat i posmrtně, proto samotný opis neurčuje bez dalšího přesný rok ražby.

Výklad hesla Robert I. z Anjou musí rozlišovat dobové označení od pozdějšího odborného názvu. Současníci nemuseli používat stejnou terminologii jako dnešní katalogy a jeden výraz mohl v různých zemích znamenat odlišnou věc. Proto se vždy uvádí místo, období a druh pramene, z něhož určení vychází.

Důležitou část poznání tvoří písemné a hmotné prameny. Úřední dokument zachycuje právní záměr, účet praktické plnění a dochovaný předmět technologický výsledek. Žádný z nich není sám úplným obrazem. Spolehlivý popis porovnává jejich data a otevřeně označuje mezery v dochování.

Pozdější literatura často převzala působivý příběh, který zjednodušuje více příčin do jediné události. Moderní bádání proto kontroluje chronologii, význam dobových slov a nezávislost použitých svědectví. Rozdílné odborné závěry nejsou důvodem k náhodnému výběru, ale k přesnému vymezení toho, co lze tvrdit jistě.

Pro českého čtenáře je užitečné zachovat ustálený český název a při prvním výskytu doplnit původní termín. Překlad nemá vytvářet zdání instituce nebo technologie, která v dané době neexistovala. Srovnání s moderním pojmem může pomoci, jen pokud jsou současně popsány zásadní rozdíly.

V numismatickém a sběratelském prostředí se Robert I. z Anjou může objevit na minci, medaili, bankovce, listině nebo v provenienčním záznamu. Samotná časová shoda spojení nedokazuje. Přímou vazbu potvrzuje opis, emitent, objednávka, archivní dokument nebo bezpečně doložený původ konkrétního předmětu.

Gigliato, titulatura a obraz krále

Robertovo gigliato zobrazuje na líci čelně sedícího krále s žezlem a říšským jablkem. Opis jej tituluje z Boží milosti králem Jeruzaléma a Sicílie. Na rubu je liliový kříž s liliemi v polích a žalmový opis Honor regis iudicium diligit. Název mince souvisí s italským slovem giglio, lilie.

Typ se razil v Neapoli a také v dalších oblastech pod anjouovským vlivem nebo jako napodobenina. Hmotnost kolem čtyř gramů je orientační standard, nikoli záruka pravosti či přesného původu. Opotřebení, ořezání a odlišná jakost kovu mohou hodnotu změnit.

Při určení se porovnává opis, tvar trůnu, žezla, lilií, kříže a styl písma s odborným katalogem. Jméno Robert na minci může patřit jiné autoritě a pozdější imitace mohou zachovávat původní titulaturu.

Při určování se nejprve zaznamená materiál, rozměr, hmotnost, technika, opis a všechny značky. Údaje se porovnávají s katalogem pro konkrétní místo a období. Podobnost hlavního motivu nestačí, protože pozdější kopie často přebírají obraz, ale mění hranu, písmo nebo výrobní postup.

Provenience se skládá z navazujících dokladů: starých soupisů, aukčních záznamů, sbírkových štítků, faktur a fotografií. Certifikát bez dohledatelného vydavatele není důkazem. Každá mezera se má přiznat a nesmí být nahrazena příběhem, který nelze ověřit.

Digitální fotografie má zachytit celek i detail v kolmém a šikmém světle. U mince se přidává hrana, u listiny vazba, pečeť a zadní strana. Barevné úpravy a měřítko se uvádějí, aby další badatel mohl rozlišit skutečný znak od stínu nebo komprese obrazu.