Stokoruna

Stokoruna je označení pro nominální hodnotu 100 korun, známou z bankovek i z pamětních mincí. V českém prostředí jde o běžnou částku v každodenních platbách, zatímco v numismatice se „stokoruna“ často spojuje se stříbrnými pamětními ražbami Československa a později s českou bankovkou vzoru 1993.

Historie

Stokoruna jako peněžní hodnota se v českých zemích objevuje už v době, kdy na území monarchie obíhala koruna rakousko-uherská. Bankovka v hodnotě 100 korun byla pro zdejší území zavedena na počátku 20. století a s proměnami státu se pak „stovka“ vracela v dalších emisích – v období Československé republiky, za Protektorátu Čechy a Morava i po roce 1945. Nominál tak dlouhodobě patřil k praktickým mezistupňům mezi drobnějšími hodnotami a vyššími bankovkami, které už lidé používali spíše na větší nákupy nebo úspory.

U mincí měla stovková hodnota odlišný význam. Zatímco oběžné mince se tradičně držely níže (protože měly sloužit k běžnému placení), mince s vyšší hodnotou se často razily jako pamětní nebo reprezentativní kusy. Ve 20. století se v československém mincovnictví objevily úvahy, aby se hodnota 100 korun uplatnila i na zlaté minci určené do oběhu. V meziválečném období se připravoval projekt zlaté „stovky“ pod zvláštním názvem, k jeho realizaci však nakonec nedošlo. Takové plány zapadají do logiky doby, kdy se stát snažil posilovat důvěru v měnu a současně navázat na tradici kvalitních kovových nominálů, jenže ekonomické a praktické okolnosti rozhodly jinak.

První skutečně ražená „stokoruna“ v československém prostředí se proto prosadila až v jiné roli: jako stříbrná pamětní mince. Po druhé světové válce se v roce 1948 objevila stříbrná stokoruna vydaná k významnému výročí spojenému s Univerzitou Karlovou v Praze. Tím se otevřela cesta k tomu, aby se hodnota 100 korun využívala dlouhodobě především pro pamětní ražby, nikoli pro běžný oběh. V dalších desetiletích vznikla rozsáhlá řada stříbrných pamětních „stovek“, vydávaných k rozmanitým událostem, osobnostem a jubileím. Tento model byl praktický: mince měla vyšší nominál, ale zároveň nebyla určena k běžnému placení, takže mohla mít kvalitnější provedení a výtvarně bohatší pojetí.

Po roce 1992 se nominál 100 korun jako česká pamětní mince na čas vytratil, protože se změnila nominální skladba pamětních ražeb a jako základní hodnota se začala používat vyšší částka. V pozadí byla i jednoduchá materiálová realita: „plnohodnotná“ oběžná stříbrná stokoruna by při tehdejších cenách stříbra buď musela být výrazně menší, nebo by se musela razit z kovu nižší ryzosti, což by měnilo její charakter. V praxi tak v novodobých dějinách převzala „každodenní“ roli stovky především bankovka, zatímco mince s touto hodnotou zůstala spíše doménou pamětních emisí a numismatického zájmu.

V České republice je výraz „stokoruna“ nejčastěji spojován s bankovkou vzoru 1993. Ta se dostala do oběhu v létě 1993 a nese motiv Karla IV. a odkaz na Univerzitu Karlovu. Tím se v jednom nominálu symbolicky propojily dějiny české státnosti, vzdělanosti a kulturní tradice – motivy, které se na českých bankovkách objevují opakovaně jako vizuální „podpis“ státu.

Bankovka, mince a praktické rozlišení

Stokoruna se v běžné řeči vztahuje hlavně k bankovce 100 Kč, která je nejnižší českou bankovkou a proto bývá velmi frekventovaná v hotovostním styku. Vzhledově ji určují portrét Karla IV., ochranné prvky a typická barevnost, díky nimž je snadno rozpoznatelná. V praxi se „stovka“ často používá jako základní měřítko drobnějších výdajů – je dost vysoká na běžné platby, ale zároveň natolik rozšířená, že se s ní pracuje podobně jako s vyšší „drobnější“ bankovkou.

U mincí je situace jiná. Československé a některé další stokoruny se pojí hlavně se stříbrnými pamětními emisemi: nejde o mince určené k intenzivnímu oběhu, ale o ražby, u nichž je důležitá výtvarná stránka, připomínané téma, náklad a technické parametry (hmotnost, průměr, ryzost). Hodnota 100 korun zde funguje jako nominální „rámec“, zatímco skutečný význam mince je pamětní a sběratelský. V běžné praxi je proto dobré rozlišovat, zda se mluví o bankovce (standardní platební prostředek), nebo o minci (nejčastěji pamětní ražba), protože každá z těchto forem má jiné použití, jiné nároky na zachování a často i odlišnou dostupnost.