Velká německá kolonizace

Velká německá kolonizace je české označení vrcholně středověkého osidlování a rozvoje oblastí střední a východní Evropy, na němž se podíleli převážně německy mluvící přistěhovalci. Probíhala hlavně od 12. do 14. století a zahrnovala zakládání měst, vesnic i přenos právních vzorů.

Historie

Pohyb obyvatelstva známý německy jako Ostsiedlung nebyl jednou centrálně řízenou výpravou. Podporovali jej panovníci, šlechta, biskupství i kláštery, kteří chtěli osídlit oblasti, zvýšit výnos půdy, těžit suroviny nebo založit města.

Od 12. století přicházeli osadníci z různých částí říše. Lokátoři uzavírali smlouvy s vrchností, vyměřovali pozemky a organizovali obce. Německé právo označovalo právní model, nikoli nutně jazyk všech obyvatel.

V českých zemích proces zesílil ve 13. století. Přetvářel pohraničí, horní revíry i městskou síť, ale navazoval na starší osídlení. Historiografie dnes užívá také pojem středověký zemský rozvoj, protože starší označení zatížily nacionalistické výklady.

Lokace, německé právo a proměna sídel

Zakládací listina může uvádět lokátora, lhůtu bez daní, velikost lánů a postavení rychtáře. Právo podle magdeburského vzoru neznamená, že všichni obyvatelé přišli z Magdeburku.

Pravidelný půdorys je důležitý, ale sám neurčí jazyk osadníků ani rok založení. Archeologie, místní jména a písemné prameny se hodnotí společně.

Mince nalezená v kolonizačním sídle dokládá oběh a kontakty, nikoli původ nositele. Depot se datuje nejmladší bezpečně určenou mincí.