Versailleská smlouva

Versailleská smlouva byla mírová smlouva podepsaná 28. června 1919, která ukončila první světovou válku mezi Německem a Spojenci a stanovila reparace 132 miliard zlatých marek. Tyto astronomické platby vedly k hyperinflaci německé marky, ekonomickému kolapsu a vytvoření podmínek pro nástup nacismu.

Historie

Versailleská smlouva byla vyjednávána na Pařížské mírové konferenci od ledna do června 1919 za účasti představitelů 27 spojeneckých mocností, ale dominovali jí „Velká čtyřka" - americký prezident Woodrow Wilson, britský premiér David Lloyd George, francouzský premiér Georges Clemenceau a italský premiér Vittorio Orlando. Německo nebylo připuštěno k jednání a 7. května 1919 obdrželo text smlouvy jako ultimátum s hrozbou obnovení válečných operací. Německá delegace vedená ministrem zahraničí Ulrichem von Brockdorffem-Rantzau podala 443 stran připomínek, ale pouze minimum bylo akceptováno. Po demisi vlády a hrozbě spojenecké invaze podepsali smlouvu 28. června 1919 v Zrcadlovém sále ve Versailles noví němečtí zástupci Hermann Müller a Johannes Bell.

Článek 231 smlouvy, známý jako „klauzule o válečné vině", činil Německo a jeho spojence plně odpovědnými za všechny ztráty a škody. Na tomto základě byla stanovena reparační povinnost, jejíž výši měla určit Reparační komise. Německo muselo okamžitě zaplatit 20 miliard zlatých marek v naturáliích - lodě, uhlí, chemikálie, stavební materiál. Odevzdalo 5000 lokomotiv, 150 000 železničních vagonů, 5000 nákladních aut. Ztratilo všechny zámořské kolonie o rozloze 3 miliony km² s 12 miliony obyvatel, které generovaly příjmy 100 milionů marek ročně. Alsasko-Lotrinsko s jeho průmyslem a doly připadlo Francii, Eupen-Malmédy Belgii, části Pruska Polsku.

V dubnu 1921 stanovila Reparační komise v Londýně celkovou výši reparací na 132 miliard zlatých marek (31,5 miliardy dolarů), splatných během 42 let s 6% úrokem. Tato suma představovala 2,5násobek německého HDP z roku 1913. Roční splátky měly činit 2 miliardy zlatých marek plus 26% německého exportu. První splátka 1 miliardy byla zaplacena v srpnu 1921, ale již koncem roku Německo požádalo o moratorium. Markou otřásla inflace - z předválečného kurzu 4,2 marky za dolar klesla na 75 marek v roce 1921. Francouzský a belgický pokus vynutit platby okupací Porúří v lednu 1923 vedl k pasivnímu odporu a úplnému kolapsu marky.

Hyperinflace 1922-1923 zničila německou měnu a ekonomiku. Z 320 marek za dolar v lednu 1922 klesla marka na 7400 v prosinci, 18 000 v lednu 1923 a fantastických 4,2 bilionu marek za dolar v listopadu 1923. Ceny se zdvojnásobovaly každé 3 dny. Platy se vyplácely dvakrát denně a okamžitě utrácely. Bankovky nejvyšší nominální hodnoty dosahovaly 100 bilionů marek. Tisk peněz zaměstnával 1783 tiskáren a 133 papíren. Střední třída přišla o veškeré úspory - válečné dluhopisy, pojistky, penze se staly bezcennými. Stabilizace přišla zavedením rentenmarky v listopadu 1923 v kurzu 1 rentenmark = 1 bilion papírových marek.

Dawesův plán z roku 1924 reorganizoval reparační platby na 1 miliardu marek ročně s postupným zvyšováním na 2,5 miliardy do roku 1929. USA poskytly půjčku 800 milionů zlatých marek na stabilizaci. Youngův plán z roku 1929 snížil celkové reparace na 112 miliard marek splatných do roku 1988. Velká hospodářská krize však znemožnila další platby. Lausannská konference v červnu 1932 fakticky zrušila reparace výměnou za jednorázovou platbu 3 miliardy marek, kterou Adolf Hitler po převzetí moci v roce 1933 odmítl zaplatit. Celkem Německo zaplatilo pouze 21 miliard zlatých marek, z toho většinu v naturáliích a z amerických půjček.

Dlouhodobé důsledky Versailleské smlouvy byly katastrofální. Ekonomická devastace a ponížení vytvořily podmínky pro vzestup nacismu. Hitler využíval „versailleský diktát" jako hlavní propagandistické téma. Systematicky porušoval vojenská omezení smlouvy - armáda limitovaná na 100 000 mužů vzrostla na 5 milionů, zakázané letectvo čítalo 100 000 letadel. Paradoxně Německo dokončilo splácení reparací až 3. října 2010, kdy zaplatilo poslední splátku 70 milionů eur z dluhopisů vydaných na refinancování původních reparací. Versailleská smlouva tak formálně ovlivňovala světovou ekonomiku 92 let.

Ekonomické a měnové důsledky smlouvy

Reparace zásadně destabilizovaly mezinárodní měnový systém meziválečného období. Německo mohlo platit pouze exportem nebo půjčkami, což vytvořilo začarovaný kruh - americké půjčky Německu umožňovaly platit reparace Británii a Francii, které splácely válečné dluhy USA. Tento systém zkolaboval s krachem burzy 1929. Celkový objem mezinárodních dluhů dosáhl 35 miliard dolarů. Transfer reparací narušoval platební bilance - Německo muselo udržovat exportní přebytek 2 miliardy marek ročně, což vyžadovalo 50% devalvaci marky.

Hyperinflace 1923 představovala největší měnovou katastrofu moderní historie. Rychlost oběhu peněz vzrostla 30krát, reálná hodnota peněžní zásoby klesla na 1/30 předválečné úrovně. Ražba nouzových peněz (Notgeld) místními autoritami vytvořila 100 000 různých emisí. Index životních nákladů vzrostl z 100 (1913) na 1,26 bilionu (1923). Zavedení rentenmarky kryté hypotékami na německou půdu a říšské marky vázané na zlato (1924) obnovilo měnovou stabilitu. Zkušenost hyperinflace však zanechala trvalou německou averzi k inflaci ovlivňující evropskou měnovou politiku dodnes. Versailleský systém také položil základy brettonwoodského systému 1944, který se snažil vyhnout chybám meziválečného období.

Zajímavosti

• Versailleská smlouva měla 440 článků a 75 000 slov - německá delegace dostala na prostudování pouze 3 týdny
• V roce 1923 stál v Německu bochník chleba 200 miliard marek - lidé vozili peníze na nákup v trakaři
• John Maynard Keynes rezignoval z britské delegace a napsal prorockou knihu "Ekonomické důsledky míru" předpovídající katastrofu
• Německo platilo poslední reparace z první světové války až do roku 2010 - 92 let po konci války