Zákon o oběhu bankovek a mincí

Zákon o oběhu bankovek a mincí (č. 136/2011 Sb.) upravuje pravidla, jak se v Česku nakládá s hotovostí v oběhu, zejména s bankovkami a mincemi korun českých. Řeší ochranu proti padělání, vracení hotovosti do oběhu i výměnu opotřebených a poškozených peněz.

Historie

Zákon č. 136/2011 Sb. nabyl účinnosti 1. července 2011 a nahradil starší úpravy, které řešily příjem a výměnu hotovosti roztříštěně ve vyhláškách a dílčích pravidlech. Jeho smyslem bylo sjednotit do jednoho předpisu zásady, které jsou pro fungování hotovostního oběhu klíčové: jak poznat a zadržet podezřelé bankovky a mince, jak zajistit, aby se do oběhu nevracely kusy neplatné nebo nevhodné, a jaké povinnosti mají Česká národní banka a další subjekty, které s hotovostí pracují.

Důležitou část tvoří ochrana proti padělání a pozměňování. Zákon vychází z toho, že důvěra v hotovost stojí na schopnosti rychle odfiltrovat podezřelé kusy. Proto stanoví základní režim nakládání s podezřelými bankovkami a mincemi: v běžném styku je možné jejich přijetí odmítnout, avšak subjekty, které hotovost profesionálně zpracovávají, mají při zjištění podezření povinnost postupovat tak, aby se podezřelé kusy nevrátily do oběhu a aby se mohly odborně prověřit.

Zákon zároveň řeší „kvalitu oběhu“. Ne každá bankovka či mince, která je pravá, je vhodná k dalšímu používání. Proto se pracuje s pojmy jako bankovky opotřebované oběhem a bankovky či mince běžně poškozené a nestandardně poškozené. Do této logiky patří i pravidla pro třídění a zpracování hotovosti u bank a dalších zpracovatelů: hotovost se před vracením do oběhu roztřiďuje podle nominálů a posuzuje se její pravost, platnost a „oběhová použitelnost“. Cílem je, aby se lidem zpět do peněženek nedostávaly bankovky nevhodné pro další oběh a aby se oběh postupně „čistil“.

Velmi praktická část zákona se týká výměny hotovosti. Určuje, že Česká národní banka a banky provádějící pokladní operace vyměňují bankovky a mince za jiné nominály, vyměňují opotřebené nebo běžně poškozené kusy za použitelné a také umožňují výměnu peněz prohlášených za neplatné po dobu stanovenou pravidly ČNB. U poškozených bankovek se posuzuje zejména to, zda jsou celé, případně zda tvoří souvislý celek a mají dostatečnou plochu; nestandardně poškozené kusy se zásadně nevyměňují, ale zákon připouští náhradu ve výjimečných, odůvodněných situacích (například po živelní události nebo v souvislosti s trestným činem), typicky na základě žádosti a posouzení případu.

Součástí systému je i nastavení odpovědnosti a odbornosti. Zákon počítá s tím, že řada subjektů hotovost nejen přijímá, ale také ji „vrací do oběhu“ (například přes pokladny, výdejní místa či technická zařízení). Proto vyžaduje, aby osoby, které posuzují pravost a vracejí hotovost do oběhu, měly odborné znalosti doložené osvědčením z kurzu zaměřeného na rozpoznávání padělků a pozměněnin. Vedle toho zákon dává České národní bance dohledovou roli a nástroje, jak vynutit nápravu, pokud se hotovost zpracovává způsobem, který by ohrožoval kvalitu nebo bezpečnost oběhu.

Co zákon řeší v praxi

Pro běžného člověka je nejviditelnější částí zákona výměna poškozených bankovek a mincí. Pokud jsou bankovky jen opotřebené (špinavé, pomačkané) nebo běžně poškozené, mají být bez zbytečných průtahů vyměnitelné za použitelné kusy. Zákon pracuje i s možností, aby místo „hotové výměny“ byla nominální hodnota převedena na účet, což se hodí například u většího množství hotovosti. U pamětních bankovek či pamětních mincí se náhrada poskytuje běžnými oběžnými penězi, protože pamětní emise jsou určeny hlavně ke sběratelským účelům.

Ve vztahu k obchodníkům a institucím je klíčové pravidlo, že podezřelé nebo neplatné peníze se nesmějí vracet do oběhu. Kdo hotovost třídí a zpracovává, musí nastavit postupy tak, aby se z oběhu oddělily jak padělky a pozměněniny, tak i kusy nevhodné k dalšímu používání. Z toho plynou i praktické dopady: banky a zpracovatelé mají nastavené standardy třídění, pracují s kontrolními postupy a v případě zjištění podezření postupují podle pravidel pro zadržení a předání k prověření.

Z hlediska numismatiky a notafilie má zákon význam i jako „hranice mezi oběhem a sběratelstvím“. Určuje, co je tuzemská bankovka a mince, jak se nakládá s pamětními emisemi a jaká pravidla platí pro peníze, které už oběh nesplňují (například jsou prohlášeny za neplatné, ale stále mohou být po určitou dobu vyměnitelné). Pro každodenní život je ale hlavní přínos jednoduchý: jasný postup pro výměnu poškozených peněz a systém, který chrání důvěru v hotovost tím, že z oběhu vytlačuje nepravé, neplatné a nevhodné kusy.