2 koruna

2 koruna (dvoukoruna) je oběžná mince, která se na našem území objevuje od počátku 20. století a v různých etapách ji razily odlišné státní útvary i mincovny. Během času se měnila hlavně slitina a technologické provedení, aby mince vydržela intenzivní používání v oběhu.

Historie

2 koruna byla pro naše země poprvé ražena roku 1912 (do oběhu se dostala 20. května 1912) jako stříbrná mince o hmotnosti 10 g a ryzosti 835/1000. V praxi šlo o hodnotu, která měla navázat na starší zvyklosti a vyplnit mezeru mezi drobnějším oběživem a vyššími částkami placenými bankovkami. V dobových souvislostech se dvoukoruna chápala i jako ekvivalent zlatníku, který se na našem území razil do roku 1892 – tedy jako „pohodlná“ střední hodnota pro běžné platby.

Rakouská dvoukoruna se razila ještě za posledních let monarchie, naposledy roku 1914. Po rozpadu Rakouska-Uherska se měnový systém v českých zemích proměnil a dvoukoruna se v oběhu na čas neudržela v podobě pravidelně ražené mince. K návratu došlo až po druhé světové válce: za Československé republiky byla dvoukoruna obnovena ročníky 1947 a 1948, a to v provedení z mědiniklu. Volba odolnější slitiny u oběžné mince byla logická – dvoukoruna měla opět sloužit každodennímu oběhu a potřebovala snášet častou manipulaci.

Další stabilní etapa začala roku 1972, kdy se 2 koruna razí znovu bez přerušení až do současnosti. Tento dlouhý běh je pro oběžné mince typický: jakmile se ustálí nominál, velikost a materiál, mění se už spíše jen drobné technologické detaily a případné ochranné prvky, zatímco základní podoba zůstává veřejnosti známá a srozumitelná.

Po vzniku České republiky dostala dvoukoruna nové materiálové provedení. Česká 2 koruna je od roku 1993 zhotovena z galvanicky poniklované oceli podle návrhu J. Truhlíkové-Spěvákové. Zajímavostí je, že ročník 1993 byl ražen v mincovně Winnipeg v Kanadě, zatímco další ročníky už vznikaly v České mincovně v Jablonci nad Nisou. Pro sběratele je právě kombinace ročníku a mincovního původu jedním z důvodů, proč i běžná oběžná dvoukoruna může mít vedle „peněžní“ hodnoty i hodnotu sběratelskou.

Materiál, parametry a sběratelské zajímavosti

2 koruna je dobrým příkladem toho, jak se oběžné mince přizpůsobují době. Zatímco první dvoukoruny byly stříbrné a svou hodnotu opíraly i o kov, pozdější ražby přešly na slitiny a ocelové jádro s povrchovou úpravou. Důvod je jednoduchý: u oběživa je klíčová životnost, cena výroby a odolnost proti opotřebení. Galvanicky poniklovaná ocel zároveň dává minci „stříbřitý“ vzhled a přitom výrazně snižuje náklady oproti drahým kovům.

Pro sběratele je u dvoukorun zajímavé zejména členění podle období a materiálu (stříbro 1912–1914, mědinikl 1947–1948, novodobá kontinuální ražba od 1972 a české provedení od 1993). U moderních ročníků se navíc vyplatí sledovat mincovní původ, protože právě odlišná mincovna může vytvořit sběratelskou variantu i u mince, která je jinak „běžná“. V zachovalosti hrají roli hlavně otluky hran a oděrky ploch, protože dvoukoruna v oběhu často putuje kapsami, pokladnami i automaty.