Bankovnictví
Bankovnictví je systém finančních institucí zabývajících se přijímáním vkladů, poskytováním úvěrů a zprostředkováním platebního styku, který má úzkou vazbu na vývoj mincovnictví a emisi papírových peněz. Banky historicky vznikly z potřeby bezpečného uložení mincí a drahých kovů a postupně převzaly roli v tvorbě a správě měnových systémů.
Historie
Bankovnictví má své kořeny již ve starověké Mezopotámii kolem roku 2000 před naším letopočtem, kde chrámy v Babylonu a dalších městech fungovaly jako první finanční instituce. Kněží přijímali do úschovy obilí, dobytek a později i stříbrné pruty používané jako platidlo. Vydávali hliněné tabulky jako potvrzení o vkladu, které lze považovat za předchůdce bankovních směnek. V chrámu boha Šamaše v Sipparu archeologové objevili tisíce takových tabulek dokumentujících půjčky, vklady a převody majetku. Tyto chrámové banky poskytovaly úvěry obchodníkům na karavany a zemědělcům na osivo, přičemž úrok často dosahoval 20 až 30 procent ročně.
Ve starověkém Řecku se bankovní činnost přesunula z chrámů k soukromým směnárníkům zvaným trapezité, podle stolů (trapeza), za kterými seděli. Tito bankéři přijímali vklady, směňovali různé druhy mincí z jednotlivých městských států a poskytovali úvěry. Nejslavnější byl athénský bankéř Pasión, bývalý otrok, který ve 4. století před naším letopočtem vybudoval bankovní impérium s pobočkami po celém východním Středomoří. Řečtí bankéři zavedli první šekové převody - psané příkazy k výplatě peněz třetí osobě. V helénistickém Egyptě Ptolemaiovci vytvořili státní bankovní systém s centrální královskou bankou v Alexandrii a sítí poboček, které spravovaly ražbu a oběh mincí.
Římané převzali řecký bankovní systém a zdokonalili jej. Římští bankéři, argentarii, působili na foru a vedli podrobné účetní knihy zvané codex rationum. Julius Caesar vydal první bankovní zákony regulující úrokové sazby a postupy při vymáhání dluhů. Za císařství fungovaly vedle soukromých bank také státní fiskální banky spravující daně a ražbu mincí. Po pádu Západořímské říše bankovnictví v Evropě upadlo, zachovalo se pouze v Byzanci a islámském světě, kde obchodníci zvani sarrafi pokračovali ve směnárenské a úvěrové činnosti podle islámského práva zakazujícího úrok.
Středověké bankovnictví v Evropě obnovili italští obchodníci ve 12. století. Lombardští a toskánští kupci působící na trzích v Champagni vyvinuli směnky jako nástroj bezhotovostních plateb. Největší rozkvět zaznamenaly italské bankovní domy ve 13. až 15. století. Medicejská banka založená Giovannim di Bicci de Medici v roce 1397 se stala největší bankou Evropy s pobočkami od Londýna po Konstantinopol. Bankéři z Florencie, Benátek a Janova financovali papeže, krále i války, přijímali vklady, poskytovali úvěry a organizovali ražbu mincí. Vyvinuli podvojné účetnictví, akreditivy a první formy cenných papírů. Banka Casa di San Giorgio v Janově vydala v roce 1407 první bankovky kryté zlatem.
V českých zemích vznikaly první bankovní instituce ve 13. století v souvislosti s těžbou stříbra. Kutnohorští měšťané a mincmistři poskytovali úvěry panovníkovi zajištěné výnosem z ražby pražských grošů. Jan Lucemburský si opakovaně půjčoval od florentských bankéřů působících v Praze. Za Karla IV. získali italští bankéři privilegia na směnu mincí a úvěrové obchody. V 15. století působily v Praze pobočky augšpurských bankovních domů, zejména Fuggerů, kteří financovali těžbu stříbra v Jáchymově a ražbu tolarů. České stavy zřídily v roce 1526 Českou komoru jako první státní finanční instituci spravující mincovnictví a berně.
Novověké bankovnictví formovaly národní emisní banky. První vznikla Amsterdamská banka v roce 1609, následovala Anglická banka v roce 1694. Tyto instituce získaly monopol na emisi bankovek a postupně převzaly kontrolu nad měnovou politikou. V habsburské monarchii byla v roce 1705 založena Vídeňská městská banka, která začala vydávat papírové peníze zvané banco-cetteln. Marie Terezie v roce 1751 přeměnila tuto instituci na státní banku. V Čechách vznikla první moderní banka - Česká spořitelna - v roce 1825, následovaná Hypoteční bankou Království českého v roce 1865. Tyto banky sehrály klíčovou roli v industrializaci českých zemí financováním železnic, dolů a továren.
Bankovnictví a měnový systém
Banky od počátku úzce souvisely s emisí a správou peněz. Ve středověku bankéři často působili jako mincmistři, kontrolovali ryzost a váhu mincí, organizovali jejich ražbu a distribuci. Italské bankovní domy vyvinuly systém bezhotovostních plateb pomocí směnek, což snížilo potřebu fyzického převážení mincí. S rozvojem mezinárodního obchodu banky převzaly roli garantů kvality mincí - jejich razítka a značky na mincovních vacích zaručovaly pravost a hodnotu obsahu.
Přechod od kovových peněz k bankovkám představoval revoluční změnu v dějinách bankovnictví. První evropské bankovky vydávané od 17. století byly vlastně poukázky na uložené zlato nebo stříbro v trezorech bank. Postupně se bankovky osamostatnily a banky začaly vydávat více papírových peněz než měly kovového krytí - vznikl systém částečných rezerv. Centrální banky získaly monopol na emisi bankovek a kontrolu nad měnovou politikou. Zlatý standard udržoval vazbu mezi papírovými penězi a drahými kovy až do 20. století, kdy byl postupně opuštěn. Současné bankovnictví operuje s elektronickými penězi, ale drahé kovy zůstávají důležitou součástí bankovních rezerv jako uchovatel hodnoty v dobách krize.
Zajímavosti
- Templáři vytvořili ve 12. století první mezinárodní bankovní síť umožňující bezpečné převody peněz mezi Evropou a Svatou zemí
- Název banka pochází z italského banco - lavice, na které středověcí směnárníci rozkládali různé druhy mincí
- Česká národní banka uchovává ve svých trezorech přes 9 tun zlata v podobě cihel a historických mincí
- První bankomat na světě byl instalován v Londýně v roce 1967 a vydával pouze bankovky v hodnotě 10 liber