Černý fenik

Černý fenik (také černý peníz nebo černá mince) je historické označení pro méněcenné drobné ražby především bavorského a rakouského původu z 15. století, které získaly svůj název podle tmavého zabarvení způsobeného nízkým obsahem stříbra. Termín se postupně rozšířil i na různé druhy podřadných domácích mincí, jejichž načernalý vzhled kontrastoval s kvalitnějšími stříbrnými nominály.

Historie

Fenomén černých feniků souvisí s měnovou krizí pozdního středověku, kdy panovníci systematicky snižovali obsah drahého kovu v mincích pro fiskální zisk. V jihoněmeckém prostoru začalo masivní znehodnocování drobných nominálů po roce 1450. Bavorští vévodové z rodu Wittelsbachů razili feniky s pouhými 15-20% stříbra, zbytek tvořila měď a olovo, což způsobovalo charakteristické zčernání povrchu.

Rakouské arcivévodství za Fridricha III. (1440-1493) následovalo bavorský příklad. Vídeňská mincovna produkovala od roku 1460 masově černé feniky pro financování válek s Matyášem Korvínem. Oficiální název zněl "pfennig", ale lidové označení "Schwarzgeld" (černé peníze) se rychle vžilo. Tyto mince obsahovaly často jen 10% stříbra, což vedlo k rychlé oxidaci a tmavnutí.

Do českých zemí pronikaly černé feniky prostřednictvím přeshraničního obchodu. První zmínky pocházejí z městských knih Chebu z roku 1468, kde radní zakazují přijímání "schwarz pfenning". Masivní příliv nastal během jagellonského období, kdy oslabená královská moc nedokázala kontrolovat měnovou cirkulaci. Pražští kupci si stěžovali, že jsou nuceni přijímat "feniky černé barvy z Bavor" v poměru 8:1 vůči kvalitním pražským grošům.

Situace vyvrcholila za Ferdinanda I. Habsburského, který roku 1534 vydal měnový mandát zakazující oběh černých feniků v českém království. Trest za jejich používání činil konfiskaci zboží a pokutu 10 kop grošů. Přesto černé mince kolující až do velkého kiperového a viperového období (1619-1623), kdy byly nahrazeny ještě horšími ražbami třicetileté války.

Zajímavou kategorií byly tzv. šinderlinky (Schinderling) - extrémně znehodnocené černé feniky z období 1457-1460, pojmenované podle bavorského mincmistra Hanse Schinderlinga. Obsahovaly méně než 5% stříbra a byly fakticky měděnými mincemi s minimální stříbrnou příměsí. Jejich masová ražba způsobila první dokumentovanou hyperinflaci ve střední Evropě.

Charakteristika a identifikace

Černé feniky se vyznačovaly specifickými vlastnostmi umožňujícími jejich rozpoznání. Tmavá barva vznikala oxidací mědi a dalších příměsí, přičemž stupeň zčernání závisel na složení slitiny a stáří mince. Váha se pohybovala mezi 0,3-0,5 gramu, což bylo výrazně méně než u standardních stříbrných feniků. Ražba byla často nekvalitní s nezřetelnými motivy.

Pro odlišení od kvalitnějších bílých peněz (Weisspfennig), které procházely bělením v kyselině vinné, sloužily jednoduché testy. Dotyk černého feniku zanechával na světlé látce tmavou stopu. Při ohnutí se lámal místo ohýbání jako čisté stříbro. Zvuk při dopadu na kámen byl tupý, nikoliv zvonivý.

Z numismatického hlediska představují černé feniky cenný historický doklad měnového chaosu pozdního středověku. Jejich systematické studium komplikuje špatná zachovalost a obtížná identifikace konkrétních mincoven. Moderní spektrální analýza odhalila překvapivou variabilitu složení - od 5% do 35% stříbra s příměsemi mědi, olova, cínu a antimonu.

Zajímavosti

• Název "černý fenik" inspiroval německé rčení "keinen schwarzen Pfennig haben" (nemít ani černý fenik), znamenající absolutní chudobu
• Alchymisté 16. století tvrdili, že dokáží černé feniky "vybílit" a zvýšit tak jejich hodnotu - ve skutečnosti je pouze povrchově očistili kyselinou
• Největší depot černých feniků čítající přes 12 000 kusů byl objeven 1967 při rekonstrukci domu v Řezně
• České městské rady používaly speciální "prubířské kameny" z břidlice pro testování kvality feniků podle barvy stopy
• Poslední černé feniky byly oficiálně staženy z oběhu až roku 1764 za Marie Terezie během velké měnové reformy