Colloredo-Mannsfeldové

Colloredo-Mannsfeldové jsou česko-rakouský šlechtický rod knížat a hrabat, který se v českých zemích výrazně prosadil od 17. století. Jméno nese po spojení rodu Colloredů s Mansfeldy na sklonku 18. století a připomíná jej i několik vzácných rodových ražeb.

Historie

Kořeny rodu Colloredů sahají do severní Itálie (Friulsko), odkud se jejich větev v raném novověku pevně napojila na habsburské země. V průběhu 16.–18. století rod postupně získával vyšší postavení v rámci Svaté říše římské a jeho příslušníci se uplatňovali ve dvorské správě, diplomacii i armádě. Do českých zemí se Colloredové dostali během 17. století, kdy se část rodu usadila v prostředí zemské šlechty a navázala na zdejší majetkové i politické struktury.

V českém prostředí se jméno Colloredo pojí zejména s velkostatky a reprezentačními sídly. Mezi nejznámější patřilo Opočno a později i Dobříš se Zbirohem; k rodovým stopám v Praze se řadí také známý palác nesoucí jejich jméno. Současně platí, že rod nevystupoval jen jako „držitel panství“: jednotliví příslušníci byli často vnímáni jako lidé dvora, kteří dokázali spojit správu majetku s kariérou ve státní službě.

Podoba jména Colloredo-Mannsfeldové souvisí se sňatkovou politikou šlechty v pozdním 18. století. Ke spojení rodu Colloredů s rodem Mansfeldů došlo roku 1771, když se František de Paula Gundakar z Colloreda-Mannsfeldu (1731–1807) oženil s Marií Izabelou z Mansfeldu; po vymření mansfeldské linie po meči získal spojený rod část majetků i symbolickou kontinuitu jména. V českých pramenech se uvádí i potvrzení spojení jména a erbu ze strany panovnického dvora (v souvislosti s císařovnou Marií Terezií), zatímco definitivní právní ukotvení společného jména se klade na konec 80. let 18. století za císaře Josefa II.

Zajímavostí je pravopisná varianta „Mannsfeld“ se dvěma n. Původní rodové jméno Mansfeld se tradičně psalo s jedním n, avšak v listině o sjednocení jména z roku 1789 se objevilo „Mannsfeld“ (dle dobového vysvětlení jako administrativní omyl), který se následně stal oficiální podobou užívanou většinou rodu. V moderní době se tak vedle sebe mohou objevit obě podoby zápisu, což je praktické mít na paměti při studiu archivů, literatury i numismatických katalogů.

Ve 20. století rod zasáhly zvraty středoevropských dějin: konfiskace a poválečné změny majetkových poměrů, po roce 1989 pak část restitucí. I díky tomu zůstává jméno Colloredo-Mannsfeldové v českém prostředí živé nejen v historické paměti, ale i v souvislosti s konkrétními památkami, krajinou a správou majetků.

Erb, sídla a numismatické souvislosti

Rod se v českých zemích připomíná především velkými sídly a jejich kulturním otiskem: Dobříš a Zbiroh patří k nejznámějším centrům rodového hospodaření a reprezentace, zatímco pražský palác nese jméno rodu jako výraznou „městskou vizitku“. V heraldice se po spojení rodů uplatnilo sdružování znaků, typické pro aristokracii doby, kdy jméno, erb a majetek tvořily jeden celek.

Pro numismatiku jsou cenné především rodové mince spojené s mansfeldskou linií a následně se jménem Colloredo-Mannsfeld. Dochovaly se ražby tolaru a jeho zlomků z roku 1774, uváděné v souvislosti s Jindřichem Pavlem Františkem z Mansfeldu-Fondi (1712–1780), a také pozdější emise včetně zlatého dukátu z roku 1792 spojovaného s Františkem Gundakarem. Na těchto mincích se objevují prvky rodové reprezentace – portrét, znak a také motiv svatého Jiří na koni bojujícího s drakem, který se vnímá jako tradiční mansfeldský symbol.

Při vyhledávání a určování těchto ražeb se vyplatí pracovat i s variantami zápisu jména (Mansfeld/Mannsfeld) a s tím, že některé mince jsou v literatuře řazeny podle osoby emitenta, nikoli podle „rodového“ označení. Právě drobné rozdíly v opisu, značkách mincovny či zobrazení erbu rozhodují o přesné identifikaci i cenové vzácnosti.