Dvoukrejcar

Dvoukrejcar byl drobný stříbrný nominál o hmotnosti 1,5 gramu, který vznikl jako součást komplexní měnové transformace za vlády Ferdinanda I. (1526-1564). Tato mince byla ustanovena výnosem z 1. června 1561 v rámci přechodu na zlatníkový systém a představovala praktické řešení pro menší obchodní transakce v modernizovaném habsburském monetárním systému.

Historie

Etablování dvoukrejcaru souvisí s ambiciózní měnovou reformou Ferdinanda I., který usiloval o sjednocení chaotického mincovního systému zděděného po jagellonských panovcích. Zlatníková měna měla přinést stabilitu a modernizaci české ekonomiky podle západoevropských vzorů, přičemž dvoukrečar jako nejmenší stříbrný denominál zajišťoval praktickou použitelnost systému pro běžné obyvatelstvo. Výroba probíhala současně ve třech strategických mincovnách - pražské pod vedením J. Hardera, jáchymovské řízené J. Geitzkoflerem a vratislavské spravované W. Freybergerem. Kontinuita projektu pokračovala za vlády Maxmiliána II. (1564-1576), kdy se síť výrobních center rozšířila o České Budějovice pod správou T. Gebharta a vratislavský závod převzal S. Leve. Toto období reprezentovalo vrchol koordinované ražby napříč různými regiony monarchie. Definitivní ukončení zlatníkového experimentu nastalo 28. ledna 1573 návratem k tradičnímu tolárovému systému, což znamenalo konec první éry dvoukrejcaru po pouhých dvanácti letech existence.

Překvapivé oživení tohoto nominálů nastalo až po téměř třech stoletích, kdy František Josef I. nařídil výnosem ze 7. dubna 1851 obnovení ražby dvoukrejcaru v pražské mincovně. Tato pozdní reinkanace se však radikálně lišila od svého historického předchůdce - namísto stříbra se používala měď a hmotnost vzrostla na 10,94 gramu. Jediný ročník 1851 pod dozorem mincmistra A. France představoval experimentální pokus o zavedení měděného drobného oběživa, který však nenašel praktické uplatnění a zůstal ojedinělým numismatickým kuriozem. Pro badatele představuje dvoukrejcar fascinující příklad discontinuální numismatické tradice, kde mezi dvěma emisními obdobími leží téměř tři sta let. Originalní ferdinandovské emise dokumentují technickou vyspělost habsburského mincovnictví 16. století, kdy se podařilo koordinovat výrobu standardizovaného drobného nominálů napříč geograficky rozlehlou monarchií. Měděná varianta z poloviny 19. století pak ilustruje experimentování s alternativními materiály v období modernizace rakouského měnového systému. Vzácnost obou variant činí dvoukrečar vyhledávaným sběratelským objektem, který reprezentuje jak renesanční ambice habsburské monetární politiky, tak i pragmatické pokusy o inovaci v éře průmyslové revoluce.

Zajímavosti

• Existoval pouze 12 let v 16. století, pak 300letá pauza až do roku 1851
• Razil se současně v pěti různých mincovnách habsburské monarchie
• Pozdní verze z roku 1851 byla měděná a 7krát těžší než originál
• Vznikl jako součást neúspěšného zlatníkového systému Ferdinanda I.
• Jediný ročník 1851 zůstal experimentálním kuriozem bez pokračování