Elba

Elba je italský ostrov v Tyrhénském moři ležící mezi Korsikou a italským pobřežím. Do dějin vstoupila jako místo prvního exilu Napoleona Bonaparta, který zde v letech 1814 až 1815 vládl jako suverénní panovník před svým návratem do Francie.

Historie

Ostrov Elba byl osídlen již v době bronzové a od starověku proslul těžbou železné rudy. Etruskové a Řekové zde provozovali hutě a výrobky z elbského železa se vyvážely po celém Středomoří. Římané nazývali ostrov Ilva a pokračovali v těžební tradici, která přetrvala staletí. Během středověku Elba střídala různé pány – Pisu, Janov, španělské Habsburky i toskánské velkovévody.

V roce 1802 připadla Elba Francii jako součást napoleonských územních změn v Itálii. Ostrov sloužil jako námořní základna a kontrolní bod na trasách mezi Francií a jejími italskými državami. Napoleon sám Elbu pravděpodobně nikdy nenavštívil během svého vzestupu k moci, ačkoliv kolem ní několikrát proplul při cestách na Korsiku.

Zlom nastal na jaře 1814, kdy koaliční armády obsadily Paříž a donutily Napoleona k abdikaci. Smlouva z Fontainebleau z 11. dubna 1814 přiznala poraženému císaři titul suveréna ostrova Elby s právem udržovat malou armádu a pobírat roční apanáž dva miliony franků od francouzské vlády. Napoleon přijal tyto podmínky a 4. května 1814 přistál v přístavu Portoferraio.

Napoleonova vláda na Elbě trvala pouhých devět měsíců, ale vyznačovala se charakteristickou energií a reformním úsilím. Bývalý císař reorganizoval správu ostrova, zlepšil silnice, zavedl nový daňový systém a podporoval těžbu železa i zemědělství. Vybudoval malé loďstvo a armádu čítající přibližně tisíc mužů včetně věrných veteránů z Císařské gardy, kteří jej následovali do exilu.

Přes zdánlivě idylický život suverénního knížete Napoleon na Elbě strádal. Slíbená apanáž z Francie nikdy nedorazila, protože restaurovaná bourbonská vláda odmítala platit svému předchůdci. Zprávy z Francie přinášely informace o nespokojenosti s novým režimem Ludvíka XVIII., ekonomických potížích a rozkolech mezi vítěznými spojenci na Vídeňském kongresu. Napoleon také získal informace o plánech přesunout jej na vzdálenější ostrov v Atlantiku.

V únoru 1815 se Napoleon rozhodl k odvážnému kroku. Dne 26. února opustil Elbu s přibližně tisícem mužů na malé flotile a zamířil k francouzskému pobřeží. Vylodil se v zálivu Juan u Cannes 1. března a zahájil triumfální pochod na Paříž. Vojska vyslaná proti němu přecházela na jeho stranu, Ludvík XVIII. uprchl a 20. března Napoleon opět vstoupil do Tuilerií. Začalo slavné období sta dní, které skončilo porážkou u Waterloo.

Po Napoleonově definitivním pádu se Elba vrátila pod správu Toskánského velkovévodství a později se stala součástí sjednocené Itálie. Napoleonská epizoda však natrvalo poznamenala identitu ostrova, který dodnes těží z turistického ruchu spojeného s památkou slavného exulanta.

Napoleonské památky

Elba uchovává řadu památek na Napoleonův pobyt. Villa dei Mulini v Portoferraiu sloužila jako hlavní císařská rezidence s výhledem na přístav a moře. Jednoduchá stavba s terasovitou zahradou kontrastovala s velkolepostí paláců, jimž Napoleon vládl jako francouzský císař. Interiéry s původním nábytkem a osobními předměty jsou dnes přístupné veřejnosti.

Letní sídlo Villa San Martino v údolí za Portoferraiem poskytovalo Napoleonovi únik před letními vedry. Po císařově odchodu byla vila rozšířena ruským knížetem Anatolem Děmidovem, který přistavěl klasicistní galerii s napoleonskými sbírkami. Obě vily spolu s Napoleonovým muzeem tvoří hlavní turistické atrakce ostrova.

Město Portoferraio si zachovalo charakter opevněného přístavu s bastiony ze 16. století. Kostel Misericordia uchovává Napoleonovu pohřební masku a další relikvie. Každoročně se na ostrově konají slavnosti připomínající císařův příjezd i odjezd, které přitahují zájemce o napoleonskou historii z celého světa.

Zajímavosti

• Napoleon údajně přivezl na Elbu svou knihovnu čítající přes dva tisíce svazků a trávil hodiny studiem a čtením.
• Císařova matka Marie Letizia a sestra Paulina jej na Elbě navštívily a nějaký čas zde pobývaly.
• Vlajka Elby navržená za Napoleonova pobytu – bílý pruh se třemi včelami na červeném pozadí – se dodnes používá jako symbol ostrova.
• Z elbského exilu pochází slavný anagram: „Able was I ere I saw Elba" (Schopen jsem byl, než jsem spatřil Elbu) – věta čitelná oběma směry.