Germáni

Germáni byli skupinou indoevropských kmenů obývajících severní a střední Evropu od doby bronzové až do raného středověku. Z jejich společenství se vyvinuly dnešní germánské národy jako Němci, Angličané, Skandinávci či Nizozemci. Germánské kmeny sehrály klíčovou roli při zániku západořímské říše.

Historie

Původ Germánů se klade do jižní Skandinávie a přilehlých oblastí severního Německa a Dánska, kde se germánská kultura vyčlenila z širšího indoevropského základu během druhého tisíciletí před Kristem. Archeologické nálezy z doby bronzové a železné dokládají postupný rozvoj specifických kulturních rysů odlišujících Germány od sousedních Keltů a Baltů. Kolem přelomu letopočtu obývali Germáni rozsáhlá území od Skandinávie po Dunaj a od Rýna po Vislu.

První písemné zprávy o Germánech pocházejí od řeckých a římských autorů. Řecký cestovatel Pýtheás z Massalie se kolem roku 325 před Kristem plavil k břehům Severního moře a zanechal popisy tamních obyvatel. Římané se s Germány střetli poprvé na konci 2. století před Kristem, kdy kmeny Kimbrů a Teutonů pronikly do severní Itálie a ohrozily samu existenci římského státu. Teprve vojevůdce Gaius Marius je porazil v bitvách u Aquae Sextiae a Vercell.

Nejpodrobnější antický popis germánského světa podal římský historik Tacitus ve spise Germania z roku 98 po Kristu. Vylíčil Germány jako svobodymilovné válečníky žijící v lesích za Rýnem, kteří si cení statečnosti, věrnosti a pohostinnosti. Ačkoli Tacitův obraz byl částečně idealizovaný jako kritika římského úpadku, zůstává cenným pramenem o germánské společnosti, náboženství a zvycích.

Gaius Julius Caesar během svého tažení v Galii v letech 58 až 50 před Kristem vytlačil germánského vůdce Ariovista za Rýn a stanovil tuto řeku jako hranici římského vlivu. Pokusy o podmanění území mezi Rýnem a Labem ztroskotaly po katastrofální porážce tří římských legií v Teutoburském lese roku 9 po Kristu, kdy germánský náčelník Arminius zničil vojsko legáta Publia Quinctilia Vara. Římané se poté stáhli za Rýn a Dunaj, které se staly trvalou hranicí impéria.

Následující staletí přinesla střídání konfliktů a mírového soužití. Římané budovali opevněnou hranici zvanou limes, obchodovali s germánskými kmeny a najímali germánské válečníky do svých legií. Germáni přejímali prvky římské civilizace, avšak zachovávali si vlastní identitu. Tlak hunských nájezdníků ze stepí vyhnal v 5. století celé germánské kmeny do pohybu směrem na západ a jih, což zahájilo období stěhování národů.

Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Frankové, Anglové, Sasové a další germánské kmeny pronikly do římských provincií a zakládaly vlastní království na troskách impéria. Vizigóti pod vedením Alaricha I. vyplenili roku 410 Řím, Vandalové obsadili severní Afriku, Ostrogóti ovládli Itálii. Římská západní říše formálně zanikla roku 476, kdy germánský vojevůdce Odoaker sesadil posledního císaře. Na jejím území vznikla mozaika germánských států, které položily základy středověké Evropy.

Franská říše sjednocená dynastií Merovejců a poté Karlovců se stala nejvýznamnějším nástupnickým státem západního Říma. Karel Veliký korunovaný roku 800 císařem obnovil myšlenku univerzálního křesťanského impéria. Anglosasové vytvořili v Británii vlastní království, která se postupně sjednotila v Anglii. Skandinávci zůstali mimo okruh římského a křesťanského vlivu nejdéle a v éře vikingů v 8. až 11. století expandovali do celé Evropy.

Kultura a společnost

Germánská společnost se vyznačovala kmenovou organizací založenou na příbuzenských svazcích a osobní věrnosti. V čele kmene stál náčelník volený z řad urozených rodů, jehož moc závisela na schopnosti vést válečníky k vítězství a rozdělovat kořist. Družina věrných bojovníků tvořila jádro vojenské síly a její vztah k vůdci byl posvátný. Zrada pána znamenala věčnou pohanu.

Germáni uctívali panteon bohů, z nichž nejvýznamnější byli Ódin (Wotan), bůh moudrosti, války a smrti, Thor (Donar), hromovládce ochránce lidí, a Freya, bohyně lásky a plodnosti. Posvátné háje, prameny a stromy sloužily jako kultovní místa, kde se konaly oběti včetně lidských. Víra v posmrtný život ve Valhalle, síni padlých bojovníků, posilovala odvahu ve válce.

Runové písmo, které Germáni používali od prvních staletí po Kristu, sloužilo nejen k běžným záznamům, ale mělo i magický význam. Runy byly vyřezávány do kamene, kovu a dřeva a věřilo se, že mají ochrannou a věšteckou moc. Nejstarší runové nápisy pocházejí ze Skandinávie a severního Německa, postupně se rozšířily do celého germánského světa.

V oblasti mincovnictví přejímali Germáni zpočátku římské vzory. Napodobovali římské zlaté a stříbrné mince, které získávali obchodem nebo jako tribut. Po pádu západořímské říše začala germánská království razit vlastní mince, často s portréty svých králů a křesťanskou symbolikou. Merovejské a vizigótské ražby patří k nejstarším germánským mincím a dokládají prolínání římského dědictví s novými kulturními vlivy.

Zajímavosti

• Názvy dnů v týdnu v angličtině a němčině pocházejí z germánských božstev: Tuesday od boha Týra, Wednesday od Ódina, Thursday od Thora, Friday od Freyi.
• Tacitova Germania byla ve středověku ztracena a znovuobjevena až v 15. století, kdy se stala inspirací německého národního vědomí.
• Arminius, vítěz od Teutoburského lesa, byl sám vychován jako římský důstojník, než se obrátil proti bývalým pánům.
• Gotické písmo, používané v německých zemích až do 20. století, nemá s Góty přímou souvislost, název je moderní.