Jindřich Korutanský

Jindřich Korutanský byl krátce českým králem (1307–1310) a zároveň korutanským vévodou, jehož vláda v Čechách přišla po vymření Přemyslovců. V domácí politice narážel na silnou šlechtu a slabé zázemí, což nakonec otevřelo cestu k nástupu Lucemburků.

Historie

Jindřich Korutanský (německy Heinrich von Kärnten) pocházel z rodu pánů z Gorice-Tyrol a Korutan. Do českých dějin vstoupil především sňatkem s Annou Přemyslovnou, dcerou Václava II., čímž získal významný dynastický nárok v okamžiku, kdy se přemyslovská linie ocitla na konci. Po zavraždění Václava III. roku 1306 nastalo v Českém království bezvládí a rychlé střídání kandidátů, protože český trůn byl strategicky i hospodářsky mimořádně cenný.

Jindřich byl do Čech povolán jako manžel přemyslovské princezny a v roce 1307 se stal českým králem. Jeho postavení však od začátku nebylo pevné. Opíral se o omezený okruh příznivců a v českých zemích neměl vybudované mocenské zázemí, jaké mívají panovníci s dlouhodobou domácí oporou. V době po vymření Přemyslovců navíc vzrostla váha šlechty a měst, které si uvědomovaly, že mohou do hry o trůn výrazně zasahovat. Jindřichova vláda se tak rychle proměnila v citlivé vyvažování mezi zájmy jednotlivých skupin, přičemž mu chyběla autorita i prostředky k důslednému prosazení královské moci.

Situaci komplikovala i zahraniční politika. Český trůn byl předmětem zájmu okolních dynastií a říšských elit a Jindřich musel počítat s tím, že jeho soupeři budou hledat podporu mimo zemi. Vnitřní nejistota a spory o moc se promítaly do správy, financí i schopnosti reagovat na konflikty. V praxi to znamenalo, že král byl často vnímán spíše jako „přechodné řešení“ než jako panovník, který může nastolit stabilitu na dlouhá léta.

Roku 1310 se situace vyhrotila natolik, že Jindřich o český trůn přišel. Do země vstoupil Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou a dokázal získat politickou i vojenskou podporu k převzetí vlády. Jindřich tak z českých dějin odchází jako panovník krátkého intermezza: jeho vláda je důležitá hlavně tím, že ukazuje, jak moc byla země po roce 1306 otevřená dynastickým nárokům a jak výrazně dokázaly domácí elity ovlivnit výběr krále.

Po ztrátě české koruny se Jindřich soustředil na své dědičné a manželské državy v alpském prostoru. Jeho životní dráha tak spojuje dva světy: středoevropské království s bohatou horní a mincovní tradicí a alpská území, kde se moc opírala o jiné politické vazby a hospodářské zdroje. Přestože v českém prostředí vládl jen krátce, jeho epizoda patří k klíčovým kapitolám přechodu od Přemyslovců k Lucemburkům.

Panovník, mince a sběratelské souvislosti

Numismaticky spadá Jindřichovo období do éry, kdy už v českých zemích pevně existovala grošová měna zavedená za Václava II. Pražský groš se stal důležitou stříbrnou mincí střední Evropy a oběh se opíral i o drobnější nominály. Jindřichova krátká a politicky nejistá vláda však nebývá spojována s nějakou široce známou „novou“ mincovní reformou; v praxi je proto pro sběratele důležitější přesné určení konkrétního kusu, jeho typu a doby ražby než očekávání velkých změn standardu.

U mincí z počátku 14. století se sběratelské posouzení často točí kolem čitelnosti opisů, kvality střížku a míry opotřebení. U pražských grošů rozhoduje ostrost lva a koruny, čitelnost nápisu a přirozený povrch bez nešetrných zásahů. Pokud sběratel narazí na ražbu připisovanou Jindřichovi, je obzvlášť důležité opřít se o odbornou literaturu a katalogy, protože v této době mohou existovat typy a varianty, jejichž atribuce stojí na detailech písma a značek. U raritnějších kusů pak hraje velkou roli i provenience a důvěryhodný popis.

Jindřich Korutanský je proto atraktivní především jako „dějinné téma“: mince jeho doby připomínají přelomovou kapitolu českého království, kdy se rozhodovalo o nové dynastii a o tom, jakou roli budou mít šlechta, města a zahraniční mocnosti. Pro tematickou sbírku se nabízí propojit české ražby počátku 14. století s následnými mincemi Jana Lucemburského, na nichž je už vidět stabilizace nové vlády a postupný návrat panovnické autority.