Království Sicílie
Království Sicílie vzniklo v jižní Itálii o Vánocích 1130 korunovací normanského panovníka Rogera II. Po sicilských nešporách roku 1282 se ostrov oddělil od pevninské části, z níž vzniklo Neapolské království, a připadl Aragoncům. Zaniklo roku 1816 sloučením s Neapolí v Království obojí Sicílie.
| Vznik | 1130, korunovace Rogera II. |
|---|---|
| Oddělení ostrova od pevniny | 1282, sicilské nešpory |
| Panovníci ostrova po roce 1282 | barcelonská dynastie, od 1412 Trastámarové, od 1516 španělští Habsburkové, 1713–1720 Savojsko, od 1720 rakouští Habsburkové, od 1735 Bourboni |
| Zánik | 1816, Království obojí Sicílie |
| Peněžní jednotky | tarì, onza = 30 tarì |
| Typická mince aragonské doby | stříbrný pierreale – orel a aragonský znak |
Historie
Království vzniklo roku 1130, kdy byl Roger II. o Vánocích korunován sicilským králem. Po Normanech vládli Štaufové a po nich Karel z Anjou, proti jehož nadvládě vypuklo 30. března 1282, o velikonočním pondělí, povstání zvané sicilské nešpory. Sicilané povolali aragonského krále Petra III., manžela Konstancie, dcery posledního štaufského krále Manfréda. Petr III. přistál 30. srpna 1282 v Trapani a 4. září byl v palermské katedrále korunován jako sicilský král Petr I. Papež Martin IV. jej exkomunikoval, Sicilané však ostrov proti anjouovským pokusům o znovudobytí ubránili.
Po smrti Petra III. roku 1285 vládl Sicílii jeho syn Jakub. Mírem z Anagni roku 1295 se Jakub, tou dobou už aragonský král Jakub II., Sicílie zřekl a měl za ni získat Sardinii a Korsiku. Sicilané smlouvu odmítli, zvolili králem jeho bratra Fridricha III. a ve válce pokračovali. Válku nešpor ukončil roku 1302 mír z Caltabellotty: ostrov si ponechal Fridrich III. jako Království Trinakrie, zatímco Anjouovci vládli na pevnině z Neapole.
Ve 14. století oslabovaly královskou moc spory s baronskou šlechtou. Po smrti Fridricha IV. Prostého (1355–1377) vládly za jeho nezletilou dceru Marii čtyři rody jako takzvaní vikáři: Alagonové, Ventimigliové, Chiaramonteové a Peraltové. Moc obnovil až Mariin manžel Martin I. Sicilský, který se s ní roku 1392 vrátil na ostrov s vojskem. Po jeho smrti roku 1409 vládl Sicílii jeho otec, aragonský král Martin I., a od kompromisu z Caspe roku 1412 zůstala Sicílie trvale součástí Aragonské koruny pod dynastií Trastámara.
Alfons V. Aragonský po dobytí Neapole opět spojil ostrov s pevninou, po jeho smrti roku 1458 však Neapol připadla jeho synovi Ferdinandovi a Sicílie jeho bratrovi Janovi II. Od roku 1516 patřila Sicílie španělské monarchii. Utrechtský mír ji roku 1713 přiřkl Viktoru Amadeovi II. Savojskému, který ji roku 1720 vyměnil s Rakouskem za Sardinii. V letech 1734–1735 ovládli jih Itálie španělští Bourboni a Karel Bourbonský se roku 1735 stal sicilským králem. Roku 1816 Ferdinand sloučil Sicílii s Neapolí v Království obojí Sicílie.
Mincovnictví aragonské Sicílie
Základní mincí ostrova byl od arabské doby tarì; vyšší jednotkou byla onza, která platila 30 tarì. Za Petra I. se začal razit stříbrný pierreale, který nesl na jedné straně orla, oblíbený znak štaufského rodu královny Konstancie, a na druhé aragonský znak. Hmotností a ryzostí odpovídal neapolskému carlinu, proto se mu také říkalo carlino. Za Petra I. vznikly i zlaté pierreali v hodnotě deseti stříbrných, později se však razily jen výjimečně.
Pierreale se razil až do vlády Ferdinanda II. Aragonského (1479–1516). Půl a čtvrt pierreale se razily v letech 1377–1410 a znovu za Jana II. Po dobytí Neapole nahradil Alfons V. na pierreale orla čtvrceným znakem Aragonie a Neapole a aragonský znak postavou sedícího panovníka. Mincovny pracovaly v Messině a Palermu; messinskou mincovnu zrušili Španělé po protišpanělském povstání v letech 1674–1678.
