Lobkovicové

Lobkovicové jsou starobylý český šlechtický rod, který od 14. století patřil k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám v Českém království a získal mincovní právo, jež využíval k ražbě vlastních mincí od konce 16. století. Rod se proslavil nejen politickým vlivem a rozsáhlými majetky, ale také mecenášstvím umění a kultury, přičemž jejich numismatické památky dnes představují cenné doklady soukromého šlechtického mincovnictví v českých zemích.

Historie

Rod Lobkoviců má své kořeny ve 14. století, kdy se poprvé v historických pramenech objevuje Mikuláš z Lobkovic, který vlastnil tvrz Lobkovice u Neratovic. Postupným nabýváním majetků a sňatkovou politikou se rod během 15. století etabloval mezi přední českou šlechtou. Významný vzestup nastal za Mikuláše II. z Lobkovic, který získal panství Chlumec nad Cidlinou a položil základy pozdějšího rodového bohatství.

Zásadní význam pro rod měla osoba Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (1568-1628), který se stal jednou z nejvlivnějších postav předbělohorského období. Jako nejvyšší kancléř Českého království patřil k vůdcům katolické strany a po bitvě na Bílé hoře byl jedním z hlavních organizátorů konfiskací protestantských statků. Jeho loajalita Habsburkům vynesla rodu Lobkoviců knížecí titul, který Ferdinand II. udělil v roce 1624, a obrovské majetkové zisky z konfiskátů.

Polyxena z Lobkovic, rozená z Pernštejna (1566-1642), manželka Zdeňka Vojtěcha, sehrála klíčovou roli v politických intrikách své doby. Jako důvěrnice císařovny a vlivná dvořanka významně přispěla k posílení pozice Lobkoviců u habsburského dvora. Její korespondence představuje cenný historický pramen pro pochopení politických mechanismů raného baroka. Právě ona zdědila po svém otci Vilému z Rožmberka část mincovního práva.

V průběhu 17. století se rod rozdělil na několik větví. Hlavní linie sídlící v Roudnici nad Labem získala v roce 1786 od Josefa II. vévodský titul zaháňský po vymřelém slezském rodu. Popelové z Lobkovic drželi panství Bílina a hašištejnská větev odešla do zahraničí. Každá větev sledovala vlastní politické a ekonomické zájmy, ale udržovala rodovou soudržnost.

Císař Josef II. v roce 1780-1790 převedl vévodský titul na lobkovická panství v Roudnici nad Labem, čímž vzniklo Lobkovické vévodství. Lobkovicové se tak stali jedním z mála českých rodů s vévodským titulem v rámci habsburské monarchie. Toto povýšení reflektovalo jejich loajalitu a význam pro dynastii, ale také jejich ekonomickou moc založenou na rozsáhlých pozemkových državách.

Ferdinand August Leopold kníže Lobkovic (1655-1715) rozšířil rodové sbírky a založil proslulou lobkovickou knihovnu. Jeho syn Josef František Maxmilián (1772-1816) proslul jako významný mecenáš umění. Podporoval Společnost vlasteneckých přátel umění a Společnost pro zvelebení hudby v Čechách. Byl osobním přítelem a podporovatelem Ludwiga van Beethovena, který mu věnoval několik svých skladeb včetně Eroicy.

V 19. století si Lobkovicové udrželi významné postavení v rakouské monarchii. Aktivně se zapojovali do politického života, zastávali vysoké dvorské úřady a angažovali se v modernizaci svých panství. Industrializace přinesla rodu nové zdroje příjmů z těžby uhlí a průmyslových podniků. Jejich zámky v Roudnici, Nelahozevsi a Mělníce se staly centry kulturního života.

Po vzniku Československa v roce 1918 museli Lobkovicové čelit pozemkové reformě, která jim odňala značnou část velkostatkové půdy. Přesto si udrželi významné umělecké sbírky a některé zámky. Komunistický převrat v roce 1948 znamenal konfiskaci veškerého majetku a nucený exil. Část rodu emigrovala do západní Evropy a Ameriky. Po roce 1989 došlo k částečným restitucím a Lobkovicové se vrátili do Čech, kde dnes spravují několik zámků a cenné umělecké sbírky.

Mincovní činnost a numismatické památky

Mincovní právo Lobkoviců mělo složitou historii. První doložené využití tohoto privilegia pochází z doby Ladislava II. z Lobkovic kolem roku 1584, ačkoliv formální právo mohlo existovat již dříve. Nejaktivnějším mincovním pánem byl Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, který razil vzácné tlusté tolary s rodovým erbem a latinskými nápisy zdůrazňujícími věrnost císaři.

Václav Eusebius II., vévoda zaháňský, držel mincovní právo, ale podle dochovaných pramenů jej aktivně nevyužíval. První dukát bez letopočtu byl vyražen až Ferdinandem Augustem Leopoldem (1655-1715), který nechal razit také reprezentativní medaile k významným rodovým událostem. Josef František Maxmilián (1772-1816) jako poslední využil mincovní privilegium k ražbě dukátů, tolarů a dvacetikrejcarů v roce 1794.

Lobkovické ražby se vyznačovaly vysokou uměleckou kvalitou. Na lícní straně obvykle figuroval rodový erb s knížecí korunou, na rubu pak císařský orel nebo náboženské motivy. Nápisy zdůrazňovaly věrnost habsburské dynastii formulemi jako "FIDELITAS ET CONSTANTIA" (Věrnost a stálost). Mince byly raženy především ve vídeňské mincovně, výjimečně v Praze nebo soukromých mincovnách.

Zajímavosti

• Lobkovicové vlastní jednu z největších soukromých uměleckých sbírek ve střední Evropě čítající přes 1500 obrazů
• Beethoven věnoval knížeti Lobkovicovi nejen Eroicu, ale také 3., 5. a 6. symfonii
• Lobkovický tolar z roku 1628 patří mezi nejvzácnější české šlechtické ražby a dosahuje cen přes 500 000 Kč
• Polyxena z Lobkovic údajně vlastnila jeden z nejcennějších diamantů své doby zvaný "Lobkovická hvězda"
• Rod dodnes používá heslo "Popel jsem a Popel budu", které odkazuje na příjmení Popel z Lobkovic
• Lobkovická knihovna v Roudnici obsahovala přes 65 000 svazků a patřila k největším šlechtickým knihovnám