Madonnentaler

Madonnentaler je označení pro stříbrné tolary, na jejichž rubu je vyobrazená Panna Maria s Ježíškem. Razily se v různých evropských zemích přibližně od 16. do 19. století, nejznámější jsou však ražby z katolického Bavorska s motivem zemské patronky Patrona Bavariae.

Historie

Madonnentaler neoznačuje jednu jedinou „oficiální“ minci, ale širší skupinu tolarových ražeb sjednocenou především motivem. Tolar (a jeho místní varianty) se od 16. století stal jednou z nejdůležitějších velkých stříbrných mincí v Evropě a v mnoha zemích plnil roli spolehlivého platidla pro vyšší částky i dálkový obchod. Právě u takto významného nominálu se často uplatňovala reprezentativní, nábožensky nebo státně laděná ikonografie. Zobrazení Panny Marie s dítětem patřilo v katolických oblastech k nejpřirozenějším volbám: vyjadřovalo zbožnost, legitimitu moci a zároveň prosbu o ochranu země i jejích obyvatel.

Z numismatického hlediska se madonnentalery objevovaly v různých podobách a s rozdílnou výtvarnou tradicí. Maria mohla být zobrazená sedící na trůně s dítětem, stojící, někdy s atributy jako koruna, žezlo či svatozář, často v paprskové „slávě“ nebo nad srpkem měsíce. Motivy se opíraly o dobovou mariánskou ikonografii a o místní úctu k mariánským titulům. V některých regionech šlo o spíše ojedinělý typ ražby, jinde se naopak rozšířil natolik, že se stal dlouhodobě rozpoznatelným „znamením“ určité země nebo panovníka.

Nejsilnější tradici má termín madonnentaler v souvislosti s Bavorskem. V katolickém prostředí jižního Německa se Panna Maria uctívala jako ochránkyně země a na bavorských tolarových ražbách se objevovala opakovaně, často s nápisem PATRONA BAVARIAE. Právě bavorská praxe vedla k tomu, že se lidově začalo mluvit o „madonnentalerech“ jako o mincích s „Marií na rubu“, a to i tehdy, když se konkrétní typy v čase měnily. Významná část německých madonnentalerů pochází z období bavorských kurfiřtů v 18. století, kdy se tolar razil ve velkých sériích a motiv patronky země se pevně zabydlel v mincovním výtvarném jazyce.

S pojmem se lze setkat i u pozdějších ražeb 19. století. V Bavorsku se například některé stříbrné vereinstalery (standardizované tolarové mince užívané v německých zemích po roce 1857) lidově označují jako „madonnentaler“, pokud nesou na rubu madonu s dítětem. Tady už jde o zajímavý posun: název se nepoužívá jen pro starší „klasické“ tolary, ale i pro modernější, standardizované mince, pokud zachovávají tradiční mariánskou ikonografii. Takové užití ukazuje, že vnímání mince u veřejnosti často stojí na obrazu a symbolice více než na přesné měnové definici.

Za zvláštní kapitolu se považuje lidová víra v ochrannou nebo léčivou sílu těchto mincí. V katolických oblastech, zejména v Bavorsku, se madonnentalerům připisovala apotropaická funkce (ochrana před neštěstím) a mince se někdy nosily jako amulety. V lidovém léčitelství se dokonce objevovala praxe seškrabávání drobných „třísek“ stříbra z povrchu mince a jejich přidávání do různých směsí. Pro sběratelství je to nepřímý, ale důležitý důsledek: na dochovaných exemplářích se poměrně často vyskytují rýhy a škrábance, které nejsou jen poškozením oběhem, ale stopou po dobových zvycích.

Motiv, typy a rozpoznání mincí

Společným znakem madonnentalerů je rubní motiv Panny Marie s Ježíškem. V bavorském prostředí bývá Maria často pojatá jako zemská ochránkyně – s důstojnou, královskou symbolikou (například koruna či žezlo) a s výrazem „nebeské vládkyně“, která drží dítě žehnající pravicí. Častý je i výjev s paprsky, oblaky nebo se srpkem měsíce, což navazuje na tradiční mariánské zobrazování v barokním a pozdně barokním umění. Nápis PATRONA BAVARIAE patří k nejtypičtějším legendám, podle nichž lze mnohé bavorské typy rychle rozpoznat.

Protože jde o souhrnné označení, liší se madonnentalery mezi sebou v detailech: v portrétu panovníka na líci, v mincovně, v dataci, v drobných obměnách legendy i ve výtvarném stylu. U starších tolarů se setkáte s barokní až rokokovou rytinou a s výrazným reliéfem, u pozdějších 19. století s „čistším“ strojním pojetím a přesnější typografií. Termín se používá i pro dílčí nominály (například půltolary) s analogickým mariánským rubem, pokud odpovídají dobové praxi dané země.

Při určování konkrétní mince je proto nejspolehlivější postupovat „od obecného k jednotlivému“: nejprve potvrdit motiv madony s dítětem, následně přečíst rubní legendu (například PATRONA BAVARIAE), a teprve potom identifikovat panovníka, mincovnu a ročník z lícní strany. U kusů se škrábanci nebo záseky je vhodné pamatovat na lidové zacházení s mincí – ne každá stopa na povrchu musí nutně znamenat moderní nešetrné poškození. V numismatice tak madonnentaler představuje nejen atraktivní ikonografický typ, ale i doklad toho, jak se peníze mohly stát předmětem víry, ochranného symbolu a každodenního rituálu.