Maršálek

Maršálek byl původně vysoký dvorský a vojenský hodnostář, který velel vojsku a organizoval dvorské ceremonie. V českých zemích se tento úřad vyvinul v jednu z nejvyšších zemských hodností, kdy zemský maršálek patřil mezi přední úředníky království s významnými vojenskými, správními a ceremoniálními pravomocemi.

Historie

Termín maršálek pochází ze starofrancouzského maréchal, které vzniklo ze starogermánského složeného slova označujícího koňského sluhu nebo správce stájí. Během raného středověku se z prostého správce královských stájí vyvinul významný dvorský úředník odpovědný za organizaci vojenských tažení a dvorských cest. Do českých zemí se úřad maršálka dostal ve 13. století prostřednictvím západoevropského rytířského kultury, který přemyslovští panovníci přejímali pro modernizaci svého dvora.

Za vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. získal maršálek postavení mezi předními dvorskými úředníky. Český maršálek velel královské jízdě, organizoval vojenská tažení a měl na starosti zásobování vojska. Při dvorských slavnostech řídil ceremoniál, určoval pořadí hodnostářů a dohlížel na dodržování dvorské etikety. V době míru spravoval královské stáje, organizoval hony a rytířské turnaje. Postupně se vyvinuly dvě funkce - dvorský maršálek, který působil přímo u panovníka, a zemský maršálek jako jeden z nejvyšších zemských úředníků.

Největšího významu dosáhl úřad maršálka za Lucemburků, zejména za Jana Lucemburského a Karla IV. Jan Lucemburský, který strávil většinu života ve válečných taženích, výrazně posílil vojenské pravomoci maršálka. Karel IV. pak přesně vymezil postavení zemského maršálka v hierarchii zemských úřadů. Zemský maršálek se stal členem zemského soudu, zasedal v královské radě a v nepřítomnosti krále mohl velet zemské hotovosti. Úřad se stal dědičným v rukou předních šlechtických rodů, především pánů z Lipé.

V husitském období získali maršálkové mimořádný význam jako vojenští velitelé jednotlivých stran konfliktu. Husitské vojsko mělo své polní maršálky, kteří veleli jednotlivým oddílům vozové hradby. Po husitských válkách si úřad zemského maršálka zachoval svůj význam, ale jeho vojenské pravomoci byly postupně omezovány ve prospěch hejtmanů. Za Jagellonců v 15. a 16. století se funkce maršálka stala převážně ceremoniální, i když zemský maršálek stále patřil mezi nejvyšší zemské úředníky.

Po bitvě na Bílé hoře a vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 ztratil úřad zemského maršálka většinu skutečných pravomocí. Ferdinand II. Habsburský omezil autonomii zemských úřadů a maršálek se stal především ceremoniálním hodnostářem při dvorských a zemských slavnostech. Titul maršálka zůstal prestižní čestnou hodností udělovanou zasloužilým šlechticům. Vojenské funkce převzali profesionální generálové a ceremoniální povinnosti postupně přešly na dvorské úředníky. Úřad formálně existoval až do zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918.

Pravomoci a povinnosti maršálka

Maršálek měl vojenské, ceremoniální a správní pravomoci, které se lišily podle toho, zda šlo o dvorského nebo zemského maršálka. Ve vojenské oblasti velel maršálek královské jízdě, elitnímu oddílu těžkooděnců, který tvořil jádro středověké armády. Organizoval mobilizaci zemské hotovosti, určoval místa shromáždění vojska a plánoval tažení. Během bitvy velel jízdě nebo jednomu z křídel vojska, zatímco král nebo vrchní velitel řídil celkovou strategii. Maršálek také dohlížel na výzbroj a výstroj rytířů, kontroloval jejich bojovou připravenost a organizoval vojenská cvičení.

V ceremoniální rovině byl maršálek nejvyšším správcem dvorského ceremoniálu. Při korunovacích nesl meč svatého Václava a řídil průběh slavnosti. Určoval zasedací pořádek při dvorských hostinách, organizoval audienci u panovníka a dohlížel na dodržování dvorské etikety. Při zemských sněmech udržoval pořádek, vyvolával řečníky a řídil hlasování. Maršálek také organizoval rytířské turnaje, kde působil jako hlavní rozhodčí a dohlížel na dodržování turnajových pravidel. Měl právo nosit maršálskou hůl jako symbol své hodnosti.

Ve správní oblasti zasedal zemský maršálek v zemském soudu jako jeden z přísedících a podílel se na soudních rozhodnutích. Spravoval některé královské statky určené na vydržování vojska a účastnil se jednání zemských sněmů. Maršálek vedl matriky šlechty a rytířstva, kontroloval šlechtické tituly a dohlížel na pasování nových rytířů. V době interregna nebo nepřítomnosti panovníka mohl zemský maršálek společně s ostatními zemskými úředníky vykonávat některé vládní pravomoci. Za své služby pobíral maršálek příjmy z určených statků a podíl z válečné kořisti.

Zajímavosti

• Maršálská hůl se stala symbolem vojenského velení a dodnes ji používají maršálové v moderních armádách jako nejvyšší vojenskou hodnost
• Známým českým maršálkem byl Jindřich z Lipé, který v první polovině 14. století fakticky vládl českému království během nepřítomnosti Jana Lucemburského
• Při turnajích měl maršálek právo trestat rytíře, kteří porušili pravidla, včetně zabavení koně a výzbroje
• V bitvě u Kresčaku roku 1346 padl český maršálek Jan z Wartenberka po boku krále Jana Lucemburského
• Titul polního maršálka se v habsburské armádě stal nejvyšší vojenskou hodností, kterou nosili například Albrecht z Valdštejna nebo princ Evžen Savojský
• Poslední český zemský maršálek byl František Karel hrabě Kolovrat-Krakovský, který zastával tento úřad až do roku 1861