Mita

Mita byla rotační pracovní povinnost používaná v Andách, kterou incký stát uplatňoval při stavbě cest, zemědělství, těžbě a službě. Španělská koloniální správa ji od 16. století přetvořila zejména v nucené odvody domorodých mužů do dolů a hutí, nejznáměji v oblasti stříbrného Potosí.

Historie

Andské společnosti organizovaly práci prostřednictvím domácností, příbuzenských skupin a vzájemných závazků. Společná práce mohla sloužit poli, zavlažování, stavbě domu i obřadu. Pozdější stát Inků tyto tradice rozšířil a začlenil do systému povinností vůči panovníkovi.

Kečuánské slovo mit’a vyjadřuje střídání, pořadí nebo přidělenou dobu služby. V českých textech se často píše mita. Nešlo o jednotnou peněžní daň; domácnosti poskytovaly po určitou dobu pracovní sílu a stát určoval úkol, místo a rozsah podle evidence obyvatel.

Incká správa rozdělovala populaci do administrativních skupin a využívala místní předáky jako prostředníky. Záznamy se vedly na uzlových šňůrách kipu. Přesná pravidla známe hlavně z koloniálních popisů vzniklých po dobytí a nelze předpokládat, že platila beze změny v celé říši.

Pracovníci budovali silnice, mosty, terasy, zavlažovací kanály, pevnosti, chrámy a sklady. Sloužili také v armádě, dopravovali náklady, pásli stáda, tkali látky a obdělávali půdu vyhrazenou státu či kultu. Složení povinnosti odpovídalo prostředí a dovednostem komunity.

Stát měl pracovníky během služby zásobovat z rozsáhlé sítě skladů. Produkce státních a chrámových polí podporovala vojsko, správu, svátky i pomoc při neúrodě. Vztah mezi prací a přerozdělováním nebyl mzdou v moderním smyslu, ale součástí politické reciprocity a podrobení.

Mita se lišila od přesidlování skupin označovaných jako mitmaqkuna či mitimaes. Podobnost slov vede k záměně. Přesídlenci měli upevňovat kontrolu, osidlovat strategická místa nebo předávat dovednosti; pracovní rotace byla časově omezenou povinností.

Po španělském dobytí ve 30. letech 16. století přežila řada místních struktur pod novými správci. Kolonisté požadovali tribut, práci a zboží prostřednictvím encomiendy a dalších institucí. Epidemie, válka a rozvrat prudce snížily počet původních obyvatel, což zvýšilo zátěž přeživších komunit.

Místokrál Francisco de Toledo v 70. letech 16. století systematizoval koloniální mitou. Vymezil oblasti, které musely posílat část dospělých mužů na směny. Největší systém zásoboval stříbrné doly a zpracovatelské provozy v Potosí, další pracovníci směřovali do dolů Huancavelica a jiných odvětví.

Mitayos cestovali z domovských obcí stovky kilometrů a pobývali v náročných podmínkách vysokých And. Dostávali stanovenou mzdu, ta však často nepokrývala cestu, potraviny, nástroje a povinné nákupy. Rodiny je doprovázely nebo nesly doma ztrátu pracovní síly.

V Potosí pracovali v dolech, při dopravě rudy, u drtičů a v hutních provozech využívajících amalgamaci se rtutí. Úkoly se lišily nebezpečností a pracovníci mohli vedle povinné směny přijímat placenou práci. Formální pravidla proto nevystihují celé spektrum nátlaku a vyjednávání.

Koloniální úřady a vlastníci dolů představovali mitou jako pokračování inckého zvyku. Ve skutečnosti ji přizpůsobili produkci stříbra pro korunu a soukromé zisky v měnovém hospodářství. Rozsah přesunů, mzda pod tlakem a práce v hlubinných dolech vytvořily podstatně odlišný systém.

Incká služba a koloniální důlní odvody

Incká mita byla povinnost domácnosti vůči státu, ale ne každý člověk vykonával stejnou práci. Správci měli zohledňovat věk, pohlaví, dovednosti a místní produkci. Elity a některé skupiny měly odlišné závazky. Obraz stejné směny pro všechny obyvatele celé říše je nepřesný.

Koloniální odvod se vypočítával z komunitních soupisů a pracoval s rotačními skupinami. V praxi byly seznamy neúplné, obyvatelstvo se stěhovalo a obce hledaly náhradníky. Předepsaný podíl proto nelze bez dalších pramenů převést na přesný počet skutečně pracujících.

Mzda nečinila práci dobrovolnou. Odvedený muž nemohl svobodně rozhodnout, zda nastoupí, a náklady přesunu či povinného vybavení mohly převýšit výdělek. Vedle mitayos pracovali v Potosí svobodnější námezdní specialisté, takže důlní pracovní síla nebyla jedinou právní kategorií.

Potosí razilo proslulé stříbrné mince z kovu z oblasti Cerro Rico. Obsah stříbra, značka mincovny a kontrolní označení vypovídají o výrobě, ne o pracovním statusu horníka. Pro spojení konkrétní emise s mitou se využívají účty dolů, dodávky do mincovny a správní záznamy.

Termín mita se dnes používá pro inckou i koloniální instituci, ale jejich cíle a podmínky je nutné oddělit. První byla součástí státní redistribuce bez univerzální mince, druhá sloužila koloniální těžbě v peněžní světové ekonomice a měla zvlášť ničivé dopady. V popisu je vhodné zachovat kečuánský zápis mit’a a vysvětlit, zda jde o incké, nebo koloniální období.