Nevolnictví

Nevolnictví bylo právní postavení rolníků ve feudální Evropě, kdy nevolník byl osobně vázán k půdě a jejímu majiteli, nemohl se bez souhlasu vrchnosti stěhovat, uzavírat sňatky ani svobodně volit povolání. V českých zemích bylo nevolnictví zrušeno Patentem Josefa II. z 1. listopadu 1781, přičemž robota a poddanství přetrvaly až do roku 1848.

Historie

Kořeny nevolnictví sahají do pozdní římské říše, kdy se část otroků přeměnila v kolóny (colonus) – formálně svobodné rolníky vázané k pánově půdě. Za vlády císaře Konstantina I. Velikého ve 4. století byla tato vazba právně stvrzena přísahou, která rolníkovi znemožňovala opustit panství. Po rozpadu Západořímské říše se instituce nevolnictví rozšířila po celé středověké Evropě s výjimkou Skandinávie, Baskicka a Finska.

V českých zemích se nevolnictví plně rozvinulo až po třicetileté válce v 17. století, kdy demografická krize a rostoucí moc šlechty vedly k zostření podmínek poddaných. Dobový termín pro tento stav byl „člověčenství" (německy Leibeigenschaft), který vyjadřoval tělesnou závislost rolníka na vrchnosti. Nevolník potřeboval souhlas pána k odchodu z panství, ke sňatku, k vyučení řemeslu nebo ke studiu svých dětí.

Osvícenské reformy 18. století přinesly postupné uvolňování nevolnických pout. Robotní patent Marie Terezie z roku 1775 upravil rozsah robotních povinností. Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 odstranil osobní závislost poddaných na vrchnosti, avšak robota a naturální dávky zůstaly zachovány až do revolučního roku 1848. V Rusku přetrvalo nevolnictví nejdéle a bylo zrušeno až roku 1861 carem Alexandrem II.

Nevolnictví a hospodářství

Nevolnictví představovalo základ agrárního hospodářství feudální epochy. Nevolníci byli povinni robotovat na panské půdě, odvádět naturální dávky (osep) a platit peněžní úrok. S rozvojem velkostatků v 16. a 17. století rostl význam roboty jako hlavní formy nevolnických povinností, neboť na rozdíl od peněžních platů nepodléhala inflaci.

Hospodářská zaostalost nevolnického systému se projevovala nízkou produktivitou práce a minimální motivací rolníků k inovacím. Primitivní trojhonný systém zemědělství zůstával nezměněn po staletí. Negramotnost a nesvoboda nevolníků bránily hospodářskému rozvoji, což bylo jedním z důvodů osvícenských reforem směřujících k uvolnění pracovních sil pro vznikající manufaktury.

Zrušení nevolnictví umožnilo volný pohyb obyvatelstva z venkova do měst a poskytlo pracovní síly průmyslové revoluci. V českých zemích tento proces významně přispěl k národnímu obrození, neboť do německy mluvících měst začalo proudit česky hovořící venkovské obyvatelstvo.

Zajímavosti

• Ve Skandinávii nevolnictví nikdy nebylo zavedeno a rolníci si zachovali svobodné postavení po celý středověk.
• Černá smrt ve 14. století paradoxně přispěla k uvolnění nevolnictví v západní Evropě kvůli nedostatku pracovních sil.
• Dobový termín „člověčenství" vyjadřoval, že nevolník patřil vrchnosti jako člověk, nikoli pouze jako pracovní síla.