Orichalkum

Orichalkum je starověký termín pro kov či slitinu spojovanou s „atlantským“ bohatstvím a se zlatavě lesklým materiálem podobným mosazi. V numismatice se tak označuje především římský aurichalcum, slitina na bázi mědi a zinku používaná na některé bronzové nominály.

Historie

Orichalkum (také orichalcum, latinsky často aurichalcum) patří k pojmům, které mají zároveň literární i materiálový význam. V řeckém prostředí se slovo odvozuje z výrazu oreikhalkos, doslova „horská měď“. Už samotná etymologie naznačuje, že se původně mohlo vztahovat k mědi, měděným rudám nebo k výjimečně ceněnému měděnému materiálu, který se od běžné mědi lišil vzhledem či vlastnostmi. Ve starověkých textech se však význam pojmu posouvá a někdy zůstává záměrně neurčitý: orichalkum se objevuje jako vzácný kov, který má vysokou prestiž a symbolickou hodnotu.

Nejznámější literární role orichalka je spojena s Platónovým dialogem Kritias, kde je kov zasazen do vyprávění o Atlantidě. Zde vystupuje jako mimořádně cenný materiál, „druhý po zlatě“, jímž měly zářit stěny a architektonické prvky v posvátném prostoru. Podstatné je, že text zároveň pracuje s motivem ztracené znalosti: v době vypravěče už má být orichalkum „známo jen jménem“. Právě tato věta se stala zdrojem pozdějších spekulací – od představ o zaniklém kovu po různé pokusy orichalkum „ztotožnit“ s konkrétním materiálem.

Římský svět převzal název v podobě aurichalcum, což už samo o sobě připomíná spojení se zlatavým vzhledem. Antické prameny si všímají, že šlo o kov podobný zlatu barvou, ale nikoli hodnotou. V praxi to dobře odpovídá mosazi: čerstvě ražená mosaz může působit „zlatě“, přesto jde o materiál výrazně levnější než drahé kovy. Moderní archeometalurgické výzkumy navíc ukazují, že pod označením orichalcum/aurichalcum se v římské materiálové kultuře velmi často skrývá slitina mědi a zinku v různých poměrech, tedy kvalitní mosaz, jejíž složení se mohlo měnit podle technologie a surovin.

Výraznou pozornost vyvolaly nálezy prutů (ingotů) z mořského dna u sicilské Gely, které byly publikovány jako „orichalkum“ a po analýze se ukázaly jako mosazná slitina s vysokým podílem mědi a významným podílem zinku. Podobné nálezy připomínají, že „orichalkum“ nemusí být jen literární ozvěna: v běžné řeči a v pozdější tradici mohlo fungovat jako jméno pro kvalitní mosaz určenou k dalšímu zpracování – ať už pro šperky, výbavu, nebo pro mincovnictví. V numismatice se navíc termín ustálil velmi konkrétně: „orichalkum“ se používá jako odborné označení římské mosazi, která měla vyšší prestiž než čistá měď a umožňovala vytvářet větší, reprezentativní bronzové nominály s výrazným reliéfem.

Orichalkum v mincovnictví a jeho vlastnosti

Orichalkum je v numismatické praxi spojováno hlavně s římskými „žlutými bronzy“, tedy mincemi z mosazné slitiny. V římské císařské době se takto razily především větší a hodnotnější bronzové nominály, zejména sestercie a dupondie (podle období a systému i některé další drobnější bronzové hodnoty). Smysl byl dvojí: zlatavý odstín odlišoval minci na první pohled od červenavé mědi a zároveň materiál působil reprezentativněji, což se hodilo pro mince s císařským portrétem a oficiální propagandou.

Z technologického hlediska jde o slitinu na bázi mědi a zinku, tedy o mosaz, jejíž složení se v antice přirozeně lišilo podle výroby. Právě podíl zinku ovlivňuje barvu i chování při ražbě: vyšší zinek dává světlejší, „zlatější“ tón, ale také mění tvrdost a křehkost materiálu. Mincovny proto potřebovaly slitinu, která se dobře razí, drží detail a přitom není příliš měkká, aby se rychle neopotřebovala. Moderní analýzy římských mincí ukazují, že „orichalkum“ skutečně odpovídá mosazi podobné modernímu pojetí, i když s příměsmi dalších prvků a s přirozenou variabilitou.

Pro sběratele i badatele je orichalkum důležité také vizuálně: mosazné mince často získávají specifickou patinu a jejich původní zlatavý vzhled se může v zemi nebo ve vlhkém prostředí výrazně proměnit. Přesto zůstává materiál jedním z klíčů k určování římských bronzových nominálů a k pochopení toho, jak Římané pracovali s „hierarchií kovů“ – nejen cenou kovu, ale i barvou, odolností a reprezentativním dojmem.